PYRAMIDA

 

Už na škole se to všichni povinně učíme. Stoupat, porážet, vítězit, být nejlepší, mít samé jedničky. Zkrátka lidé si už tak nějak zvykli, že se cpou nahoru, za kariérou, za uznáním, za penězi, za prestiži a co já vím, jaké další pohnutky jimi hýbou, aby stoupali stále výš a výše. Jenom že, když už je člověk na vrcholu a hledí kolem dokola;  mimochodem to musí být báječný rozhled, uvědomuje si, že už není kam dále stoupat. Ze spodu se tlačí jedna hlava za druhou, a všechny bez výjimky, chtějí dosáhnout na vrchol, bohužel mnohdy za jakoukoliv cenu. Jenže nahoře je tak místo akorát pro jednoho, a to se ještě musí člověk uskrovnit. Žádné velké pohodlí. Člověk se cítí tak nějak divně, tohle to nečekal. Pořád se musí sledovat, jestli se něco neviklá, nekýve, zda není špice moc nahnutá a mohlo by tak dojít k nechtěnému pádu. Ani pořádně sedět se tam nedá, zkrátka žádný odpočinek. K tomu ty nekonečné stoupající hlavy, které se musejí umět srážet zpátky do řady. Sakra! Do jaké šlamastiky se člověk může dostat i přes dobrý úmysl.

 

 

 

 

Z knihy ...

 


 

 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku