Loterie jako věčná naděje

V České republice se každoročně prosází desítky miliard korun.  Apetit k sázení tedy český národ určitě nepostrádá. Sázet vychází logicky od slova sázení. Kolik, se ale takových semínek vhozených do Osudí uchytí? Kolik lidí nakonec vyhraje? V sázecí hře Sportka je šance na hlavní výhru jedna ku několika miliónům; tady už nejde o pravděpodobnost, tady se hraje o štěstí, a to může mít každý z nás. Jsou týdny, kdy nevyhrává nikdo a balík peněz pro hlavní výhru, roste týden po týdnu a jako magnet přitahuje i ty, co by si za normálních okolností výhry okolo pár miliónů korun, sotva povšimnuli. Ale pokud je v Osudí už nějakých bratrů třicet nebo dokonce padesát miliónů, jo to už stojí za to si vsadit.

 

Ve hře je ještě něco. Ta přidaná hodnota je ve zvláštním pocitu, že možnost výhry tady přece je, i když nepatrná, ale tedy přece. Potud je vše v pořádku. Problém nastává, tehdy, když se ze sázení stává jakási pomyslná možnost, vyřešit si tímto způsobem své finanční problémy.  Vidím zde, u lidí jistou nechuť a lenost zabořit své ruce do opravdové hlíny a dělat práci konkrétní a hmatatelnou, takovou, která přináší své ovoce. Říká se, že naděje umírá jako poslední. V tomto případě pokládám naději za výmluvu, a chuť dostat se bez práce k velkému majetku, dalo by se říci, skoro za hubičku.

 

 

 

Z knihy ...

 




  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku