Ani mír, ani blahobyt se nedají odhlasovat volebními lístky

ani mír ani blahobytKouzlo slova demokracie, které se tak rádo skloňuje, pořád zabírá a neztrácí na lesku.

Billboardy jsou nestydatě popsány hesly typu: nelhat, nekrást, jít dobrým příkladem, demokraticky, napravo, nalevo, apod. Existuje pro to výraz „SLIBOTECHNA“ a přesně tím také politické strany jsou. Staly se jakýmisi továrnami na sliby; staly se obratnými obchodníky s komoditou, kterou člověk v životě neviděl a v životě neuvidí; staly se mistry v obchodu s NADĚJÍ. Tento sklon politických stran svědčí o jakési životní prázdnotě.

 

Ale lidé chtějí, alespoň jednou za čtyři roky nadšeně uvěřit, že “všechno bude jiné”. Nechtějí, aby se jim jasně řeklo, co bude uděláno jinak a jak to bude provedeno; žádný program, ale jenom víra; žádné konkrétní úkoly, ale docela prostě “všechno bude jiné” stačí a hlasovat pro to, aby “všechno” bylo jiné, to je přece tak vzrušující; víra v to, že věci se změní, vymění-li se lidé. Lidé nestojí o nové myšlenky, ale o nové tváře.

 

A proto každá demagogie v první řadě chce dokázat, že všechno, co se děje, je samá zlodějna, zrada a špatnost; v čím horších barvách je vylíčena skutečnost, o to více kvete pšenice těm, kteří přicházejí, jak říkají, učinit konec těmto nesnesitelným poměrům. Je to starý a primitivní trik, a možná právě proto je pořád účinný.

 

Lidé si často stěžují na dobu; je to takový už dobový zvyk; dalo by se říci zlozvyk. Jakou podobu, má tedy ta dnešní doba? Jsou určitě tací, kteří budou tvrdit, že si v této době nežijí právě zle. Ba naopak, budou kontrovat, že jste to vy, který s dobou nejde, a proto si na ni jen stěžujete. „Pane za tu dobu co tu tak sedíme, bych udělal …,“ budou radit, jaké podoby by vaše doba mohla nabýt.  
Do jakých geometrických tvarů bychom se mohli napasovat a koho volit.   

 

Na politickém trhu se soutěží o voliče: od modré přes oranžovou až k zelené. Chybí mi tu už jen barva černá, barva, která bere všechno a na nic si nehraje. Mám tak trochu obavy, aby vše nezašlo nakonec tak daleko, jako ve fejetonovém románu od Karla Čapka „Továrna na absolutno“.

 

Ale ani mír, ani blahobyt, ani loajalita se nedají odhlasovat volebními lístky. Bohužel, anebo bohudík, taková už je doba. 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku