moucha

 Svým čelem se člověk opírá o myšlenku (kterou možná od někoho opsal) jak je svět nespravedlivý, jak je osud drsný že nemá to i ono a že nemůže svým pádlem brázdit a rozpřahovat se pod blankytným nebem a vůbec užívat si všech radostí, které jsou na zemi po tuctech nabízeny. Všechny tyto zábavičky ale stojí peníze a on nemá kredit.

 

Ve své hlavě vnímá namísto konkrétního plánu jakousi halucinační mlhovinu, která se ještě nestačila zkondenzovat, a proto odlétá na tržnici myšlenek, které jsou hojně nabízeny v různých barvách a příslibech.  

 

A tak si svým loktem proráží cestu za nápadem, který by „ulovil“ a který by mu vytrhnul z paty trn chudoby, ale takový nápad, který by byl ušit na míru jeho přání, se nenachází na myšlenkové tržnici, kde se nabízejí jen cizí názory a kde jsou vidět hromady nakupených a zprohýbaných myšlenek čekajících na nového majitele. 

 

Člověk se liší od zvířat tím, že má možnost abstrakce a dokáže doslova z ničeho udělat něco. Zvířata to dělají jen na buněčné úrovni, nevědomě a nepřímo tím, že žijí svým životem potkaným náhodami. Z vlka se vyvinul pes a s psa se stane možná žížala. Jsou různé cesty, ale abstrakce je palácem tisícem a jedné noci, kde je možno vše. Abstrakce vytváří konstrukci, na které bychom se mohli postavit a doletět třeba až za hvězdy.

 

Můžeme s cizími myšlenkami o sebe štěrkat, ale stejně se nedobereme žádoucích jisker. Vypadnou z nich pouze rady a názory, ze kterých nelze postavit ani stéblo trávy.

 

Jedině tvůrčí a zcela neotřelá myšlenka, může zasáhnout cíl; ale myšlenka na to něco mít, nejlépe zadarmo a hlavně rychle nepřináší žádoucí efekt; je mimo zákon gravitace a takovýmto laciným způsobem dává život pouze cetky.  



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku