ZÁMECKÝ KOPEČEK

 

Profesor Narovnal, se na chvíli zastavil, aby si trošičku odpočinul. Uvolnil napjaté tělo a otřel si orosené čelo bílým kapesníkem. „Nádherná procházka“ pomyslil si. Všude dokola byly šumné hvozdy. On sám stál na nenápadné pěšince, příliš vyšlapané na to aby se dala nazvat zvířecí pěšinka, ale zase ne až tak moc na to, aby ukazovala, že zde chodí často lidé.  Byla zrovinka polovina července, doba kdy si léto probíjí svou cestu ke svému vrcholu. Zde ve stínu košatých dubů a javorů, za zvuků zpěvného ptactva, bylo velmi příjemně. Vzduch prosycen vláhou z půdy vytvářel příjemně chladivou atmosféru. Už takových dobrých deset minut ho nedočkavě profesor vyhlížel. Koho? Zvláštního člověka, o kterém slyšel při jedné z jeho častých návštěv v hospůdce „U Boha“. Hovořilo se o něm jako o svatém. Prý sedí na skále, a mlčí. Lidé k němu přicházejí a přinášejí k jeho nohám ovoce, chleba, vodu, deku, zkrátka věci, o kterých si myslí, že by mu mohly být nějakým tím či oním způsobem k užitku. On se při pohledu na ně jen usmívá, vše přijímá a ničeho neodmítá. Také slyšel, že na místě tohoto člověka se vyskytuje zvláštní atmosféra.

 

Profesor Narovnal, je vedoucím katedry experimentální psychologie Karlovy univerzity. Již od dětství se zajímá o každičký fenomén lidské psychiky. Mnohokráte byl pracovně na cestách po odlehlých částech světa, kde se setkával s lidmi podivuhodných vlastností a ještě podivuhodnějšími pohledy na svět.  Avšak, jak se domníval ta nepřekonatelná bariéra kultury, mu bránila uchopit a zcela jasně pochopit, bez jakýchkoliv pochyb způsob jejich myšlení, ten klid a mlčení, to ticho, které bylo pro něj obrovským tajemstvím.  Vždy rád pobýval mezi takovýmito lidmi, kde se vytvářela neobvyklá atmosféra.

 

 Velmi rád vzpomíná na svou dávnou cestu po Indii k břehům řeky Gangy, kde se setkal s opravdovým mystikem. Zakusil a opět prožíval tu zvláštní atmosféru klidu, kdykoliv si na něj vzpomenul. V přítomnosti tohoto zvláštního člověka se vše rozpouštělo. Různé zatvrdliny, hrudky, uzly nabývaly vláčnosti, která se pozvolna měnila v tekutinu a ta poté mizela jako pára. Většinu otázek, které si sebou tehdy přinesl, se mu v mysli ztrácely, zkrátka přestaly v přítomnosti „svatého“ působit a dráždit, již neměli na něj vliv. Otázky ho vůbec nezajímali a jen hleděl, oči doširoka otevřené na přívětivou tvář naplněnou úsměvem a jiskrnými očima a prožíval danou chvíli. Toto se mu stalo pouze jednou. Takový to byl podivný člověk.

 

Profesor byl naplněn neobyčejnou radostí a to od chvíle, kdy se dozvěděl o člověku, který vykazuje, tedy alespoň podle toho co slyšel podobné vlastnosti jako tehdy mystik na břehu Gangy. Zvláštní na tom bylo, že byl narozen v jeho krajině, ba co víc, že vůbec studoval na české vysoké škole.  Od takovéhoto člověka by se mohl dozvědět o podivném stavu mysli daleko více a to vše bez zprostředkovatele, přímo a navíc v češtině. Profesor se hluboce nadechnul a cítil, jak se do jeho těla vlila čerstvá energie, kterou pociťoval, vždy když se blížil něčemu novému a záhadnému. Měl přímo radost dítěte, a už jenom tento pocit stál za veškerou tu námahu, aby se sem dostal.

 

Z přemýšlení ho vyrušila až prasklá větev, kterou uslyšel kousek za sebou. Otočil se a uviděl, jak se vynořila zpoza kapradí udýchaná postava starosty Pěnivky. Symetricky kulaté břicho a tváře, se na něj usmívaly.
„Dobré odpoledne“, ozvalo se z masitých úst, „ještě kousek dolů a potom nahoru a už tam budeme“.
„Budeme kde?“ otázal se profesor a pozdravil.
„No přeci jdete za našim Janoušem?“. 
„Nevěděl jsem, že se jmenuje Janouš“, odpovídal profesor a trošku se poškrábal v bílých vousech.
„Jasně, že se jmenuje Janouš, vždyť ho znám jako své boty od svých dětských let“. Usmála se na něj kulatá postava.
I profesor se usmál a vítal tuto neobvyklou situaci. Mohl se přece dozvědět o „svatém“ něco víc než věděl a to ještě dříve než se s ním setká.  Ani se nestačil zeptat a už před ním počala žoviální postava gestikulovat a mluvit.

 

„To máte tak Janouš byl odjakživa, co ho znám zemědělcem. Vyjížděl se svým traktorem orat, sázet.  Nemá ani ženu ani děti. Žen se ale nestranil a tu a tam s některou nějakou tu dobu žil. Většinu času byl ale ve svém domě sám.  Nikdo by si ani nepomyslel, že se může stát svatým. Je to obrovská čest pro naši vesnici, že náš člověk dosáhnul takové velikosti. Právě mu nesu žádost z Prahy, od jedné významné osoby“ a pan starosta se významně a přímo tajemně podíval na profesora „která by se s naším Janoušem velmi ráda setkala, ale v Praze. Vše potřebné prý zařídí, jen se nemůže dostavit do těchto nádherných hvozdů osobně“. 
Starosta by jistě rád mluvil dále, ale musel se zastavit a trošku se rozdýchat.
„Pane profesore, což kdybychom si udělali malinkatou pauzičku, zrovinka tady na tom padlém kmeni před námi? Janouš nám neuteče a je tady přece tak krásně, nač spěchat. A zatímco mluvil, už si sednul na světlou kůru padlého javoru. Sednul si i profesor a pozorně naslouchal všemu, co tento dobromyslný člověk říkal.
„Určitě se chcete zeptat“, pokračoval hned, co si malinko oddechnul, „jak se to tak všecičko semlelo, že je náš Janouš najednou svatým“. Profesor nic neříkal, jen přikývnul na souhlas a snažil se co nejméně přerušovat starostu. Pan starosta významně povytáhnul obočí, tajemně se nahnul k profesorovi a promluvil.
„Stalo se to tak. Před dvěma roky v létě jsem procházel lesem, směrem k postavenému novému krmelci pro divou zvěř. Té je u nás habaděj. Chtěl jsem zkontrolovat, zda práci dělnicí udělali pořádně. To víte lidi“ povzdechnul si starosta a pokračoval, práci odfláknou, vezmou peníze, ty hned v hospodě zkapalní a zpátky je už do lesa nedostanete ani bičem. Ledaže byste jim zaplatili za tu samou práci znovu.  Zkrátka než dávám někomu peníze z obecní pokladny, vždy si chci vše prohlédnout na vlastní oči“ starosta se zadíval na profesora, zda všemu rozumí, ten pokývl a tak dále pokračoval.  „To víte, vše se vždy valí na starostu obce. Každá drobotina, každičká starůstka, všechny ty prasklinky a lidé jsou tak netrpěliví a starosta má pouze 24 hodin denně, tak jako všichni ostatní“.

 

Trošku si odkašlal a pokračoval dále „Nuže, ten den jsem zrovna procházel kolem Zámeckého kopečku, a už v dálce vidím dvě postavy, jak spolu hovoří. Byl tam náš Janouš a takový zvláštní stařík zabalen do podivných hader. Zvědav o čem si ti dva povídají, jaksi jsem se do rozhovoru připletl.

 

„Ano určitě souhlasím“ uslyšel jsem zvonivý hlas Janouše, který dále pokračoval „kdybych si mohl vybrat, jistě bych volil pocity příjemné, libé, nu a ty nepříjemné bych zastrkával pryč do nejčernějšího kouta, tak aby ani oko orla na ně nedohlédlo. Ale toto jsem neměl na mysli. Za změnou pocitů přece musí něco být. Nějaký hybatel či co já vím. Zlo by bylo vytlačováno dobrem a dobro zlem. Pořád bychom se točili, jaksi v kruhu.„
Stařík souhlasně přikývl a promluvil:
„Ano vše zastřešuje Bůh. Je jako tyglík, ve kterém se vše pohybuje a vaří. Líbivý pocit, nepříjemný pocit, dobro, zlo, krása, ošklivost … zkrátka není nic co by bylo vně.
„Ale k čemu to všechno?“ tázal se Janouš.
„To nevím „ odpověděl stařík a pokračoval „jsem pouhým svědkem a pozorovatelem, je to vše tak tajemné a záhadné, sám jsem pouze na počátku cesty“ a přitom posunul svou holí oblázek a převrátil ho opačně.
„Je to zrovna jako s tímto kamenem. Jsem už starý a myslím si že ty jsi dost inteligentní na určitou hypotetickou demonstraci. Vidíš ten velký balvan na okraji paseky“?
„Ano vidím“ odpověděl Janouš a zadíval se zpět do vrásčité tváře starce.
“Jistě chápeš, že já sám s ním nesvedu nic“ pokračovala shrbená postava, “ale představ si, že bych tento kámen dokázal přemístit třeba támhle dolů do nedalekého potoka“ a ukázal svou dřevěnou sukovitou holí směrem k vodě, „vše pod kamenem by si trochu oddechlo, sluneční paprsky by počaly na obnažené místo svítit. Zanedlouho by se místo zazelenalo a jako zázrakem by ožilo.
Moje práce je něco podobného, pouze pomáhám odložit těžké myšlenky, které brání člověku, aby mohl začít žít ve své přirozenosti. Aby mohl správně myslet, aby mohla tráva růst. Je to třeba jako z radostí. Člověk může radost zprostředkovat, ale to je tak všechno co se dá dělat. Za celý svůj život jsem neviděl, že by se dala radost někomu dát. Je to věc zhola nemožná. Můžeš dělat cokoliv, třeba se stavět na hlavu, ale vše stejně záleží na osobě samotné, zda bude radost mít či nebude. Kdybys Janouši radost opravdu vlastnil, mohl bys ji v sobě zapínat a vypínat a to tak, jak by tě zrovinka napadlo podle libosti. 
Ale radost přichází a odchází a to vše je znakem, že člověk není jejím vlastníkem, není ani jejím stvořitelem, nemá to prostě pod kontrolou.  To vše znamená, že radost a tedy i jakýkoliv jiný pocit nemůže být tvojí vlastní přirozeností. Pocity jaksi tebou pronikají, protékají, chvíli se zastaví a už tě zase opouští, vytlačovány pocity jinými“. 
Janouš souhlasně pokýval hlavou a dodal „člověk se možná musí pokusit být jakýmsi alchymistou, aby dokázal s tím vším zamíchat. Bylo by krásné se naučit pocity proměňovat. Hněv v lásku, zlost v dobro, ošklivost v krásno, pocit mála na pocit nadbytku. Staříkovi oči se trošku přivřely a pravil:
„Ani tato alchymie není tou správnou cestou. Jde jenom o přeměnu té samé matérie. Pořád se pohybuješ v dualitě. Měl by ses pokusit jít dále směrem k samotnému zdroji, který je neměnný, ale přitom tak živý a opravdový. Ale hlavně nepodléhá zákonu sytosti. Přece víš, že i ten nejúžasnější pocit časem vyprchá, vybledne, jaksi se ztratí v čase.
Člověk už je zkrátka takový tvor, to co ho uspokojovalo včera, mu dnes už zdaleka nestačí. Snaží se v pohyblivých a zrádných písčinách různorodých přání pohybovat, manévrovat, či alespoň se orientovat a to i přes zjevnou fata-morgánu, která se nachází na všechny světové strany. Což jak jistě uznáš je zhola nemožná věc. Co je opravdu důležité je uvědomění si vše pronikající sílu, které se nachází za dualitou. Tato síla se nikdy nerodí a nikdy tedy nemůže ani zemřít. Je přirozeností každého živého tvora, každé traviny, každého kamene, oblaku, atomu, zkrátka všeho toho nač si dokážeš pomyslet. Dokonce je i v pozadí tvého myšlení. Provází tě od narození po tvou smrt, je neustále s tebou, vždycky byla a vždy bude. I kdybys chtěl sebevíce, nemůžeš se jí zbavit. Je to jako s pěstí, která zmizí v okamžiku otevření ruky, ale přece je stále s tebou. Objevuješ pouze drobotiny, ale celek ti uchází. Pouze v celistvosti je možné vše poznat. V takovémto stavu dualita, neexistuje  již nejsi oddělen, stáváš se vším.“

 

Starosta se podíval na profesora, zda nechce něco říci, ale on mlčel, a tak pokračoval ve vyprávění, „zeptal jsem se staříka:
„Když je tedy ta záhadná síla to nejdůležitější, kde ji tedy hledat?“ Stařík se pousmál a pravil:
„Tato tajemná síla se nehledá, není to něco, co bychom mohli k něčemu přidat, tato síla je naši přirozeností a můžeme ji pouze realizovat. Všechno může být považováno za mosty k této síle: utrpení, radost, poznání, starost, námaha, lenost, pilnost, kuráž, hazard, snění, jmění, chudoba, návyky, to vše tě může k ní přiblížit. Ale ani jeden z těchto mostů není natolik silný, aby tě k ní přenesl. Člověk musí zkrátka skočit a věřit. V těchto hloubkách fungují zcela jiné zákony“. 
Starosta odhodil větev, kterou žmoulal v ruce a pokračoval, „ničemu z toho co říkal, ten podivný stařeček jsem nerozuměl, zato se stalo něco s našim Janoušem. Stál tam jako opařený, z rukou už mu dávno vypadla lopata, která ležela opodál. Jakoby vůbec nenaslouchal. Vše bylo pojednou tak podivné, i ptáci ztichli. Taková tam byla zvláštní atmosféra.
Stařeček ještě něco Janoušovi pověděl, co to bylo, už opravdu nevím, nu a potom jsme si dali všichni s pánem Bohem a každý šel svou vlastní cestou. A řeknu vám, že od té doby se Janouš zcela proměnil“. Starosta si trošku odkašlal a pravil, „no nic, musíme pokračovat v cestě k Janoušovi. Nesu mu i trochu buchet od ženy“. Poté vstal, ale až nyní když byl na nohách si všimnul podivnosti, která se vykreslila na profesorově obličeji.
Uviděl takový lesklý pohled do neznáma, který byl tak podobný Janoušovi, když hovořil se staříkem.
„Pane starosto, jděte teď sám, já si musím ještě vše v tichosti promyslet, a děkuji vám mnohokráte za vaše vyprávění. Uvidíme se nahoře.“
„Ach ano, tak tedy nahoře“ dodal starosta a zmizel za nedalekým keřem. 

 


Profesor zůstal sám a bylo mu, jakoby seděl opět na břehu řeky Gangy a zažíval tu tajemnou atmosféru, ve které se nyní koupal. Co ještě nevěděl, bylo, že se jeho oči zcela proměnily, a že už nahoru za Janoušem nepůjde.

 

 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku