V POUSTEVNĚ

 

Stalo se to tehdy takto: Žil jednou jeden jezuita, v maličké dřevěné poustevně na vrcholku skály. Vše bylo zasazeno do poklidné krajiny plné vzrostlých dubů, buků, javorů a všelijakých druhů křovin a kapradin. Hustým porostem se proháněla sem a tam divoká zvěř. Nejednomu lovci by zaplesalo srdce při pohledu na tak rozmanité množství dančí, kančí, srnčí; na tu spoustu zajíců, lasiček, veverek a rozmanitého zpěvného ptactva, které s nezadržitelnou, přirozenou a neúnavnou intenzitou hlásali do hvozdů své bytí.

 

Každý, kdo žil v tomto zapomenutém kraji dokonce i kameny vyjadřovali svou přirozenou potřebu bytí. Světlovlasý jezuita, s krátkým krkem a uhrovitým nosem byl ponořen v rozjímání. Ruce složené v modlitbě, kleče a s hlavou skloněnou, až k udusané zemině, před oltářem tiše pohyboval svými úzkými rty, s očima, které upřeně hleděly do země.
Byl čas exercicie. Již čtvrtým dnem bez jídla, bez ostatních bratří, a sám, snažil se tento jezuita s vyholenou hlavou a malou kozí bradkou dosáhnout své přirozenosti, a naplnit tak svůj osud.
Osud člověka, bytosti na zemi nejvyšší.

 

Kolem poustevny se nacházelo vše v dokonalé harmonii, v neskonalé kráse, a přirozenosti. Avšak bratr Horta nemohl i přes veškeré své úsilí dosáhnout oněch výšin, ve kterých se nalézalo vše okolo něj. Chvílemi tloukl hlavou do zeminy s pocitem, že modlitby provázené tělesnou trýzní budou mít větší váhu a konečně najdou svého adresáta.
Čekal již čtvrtým dnem na odpovědi, které nepřicházely. Objevoval se pouze hučící vítr, který se vplétal do korun stromů a nenechával na pokuji ani prostý vnitřek poustevny s jednou sukovitou židlí a malým stolkem. Klečící postava pomalu vstala, utřela si zamazané čelo od hlíny, a pomalu se zadívala do okolní krajiny.

 

„Otče, co mi to děláš, vždyť i ta bříza támhle dole kousek od potoka se tak krásně vzpíná, jen slepý by nemohl vidět, že je v naprostém souladu. Cožpak nemáš trochu slitování s tvorem nejvyšším!
Copak ta břízka dole si zaslouží více Tvé milosti nežli Já, který je ti oddán celou svou duší a celým svým tělem, a který na Tebe bez ustání myslí a pěje chválu na Tvou velikost?“

 

Hlas se ztrácel ve větru a mizel dříve, nežli dosáhnul korun okolních stromů. Bratr Horta rezignovaně a s hlavou svěšenou pomalu scházel do údolí. Tu najednou slyší:

 

„Proč mne neustále vyvoláváš?

 

Proč se ke mně bezustání obracíš a nedáš mi pokoje?

 

Chceš snad, abych i za Tebe žil!

 

Cožpak nevidíš všude kolem to krásno a život? Já přece nemohu za to, že nenacházíš pokoje.“

 

 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku