S T A D I Ó N

 

Dlouho jsem sliboval svou účast, ale teď, už se z toho nemohu vyvlíknout. Kamarádi již nervózně zvonili před vchodem, kde na mne netrpělivě čekali.  Byl jsem konec konců  rád, že nemusím vysedávat doma. „Bude to pro mne přece jenom zážitek“ pomyslel jsem si.  Jakživ jsem nikdy ještě na fotbalovém zápase nebyl. Nepočítám ten druh kopané, která se často kope na všemožných zatravněných parcelách mezi domy,  byť jsou hráči navlečeni do něčeho, co připomíná dres. Vytahaná trika stokráte vypraná, barva bledá, nevýrazná, jen ty čísla se na nich  pevně drží. Budou asi to poslední co z dresu nakonec zbude. Boty všelijaké, trenýrky střapaté s nevýrazným zakončením.

 

Fotbalový zápas, který na mne čekal byl zápasem ligovým. Už v tramvaji se hlučně tipovalo kdo vyhraje a kolikráte padne branka. Názory byly různé tak jako lidé, kteří je vykřikovali. Červená tramvaj, narvaná k prasknutí se klikatě a kostrbatě, tak jak to tramvaje umějí  natřásala a my s ní. Sedadla tvrdá a plastová, tak trochu ergonomická. Byl jsem docela rád že stojím.
„Prásk“, rána jako z děla, škubnul jsem sebou ve směru zvuku a uviděl blikající oranžové světlo, jak výhrůžně svítilo a radovalo se, že přišla její chvíle. „Ještě tři zastávky“ sděloval mi Kamil, který si všimnul jak zírám do otevřených dveří. Výpary z různorodých kabátů, které byly nasáklé smrady z všemožných krčem a hospod se linul všude dokola.
Chtěl jsem otevřít okno, ale byl jsem zaražen loktem s kérkou  obtloustlého orla. „Bude průvan, vole“ zněl hlas majitele tetování. Nechal jsem to být. Zbývaly už dvě stanice. 

 

„U Stadiónu!“ Zahřmělo z ampliónu. Namačkaný dav  se počal valit ven. Lidé, kteří do té doby seděli, chtěli opustit tramvaj jako první. Bezúspěšně. Před očima se mně na okamžik mihnul článek. Ušlapán v metru. Podíval jsem se dolů a uviděl  velké množství  tmavých bot,  se silnou podrážkou, průměrná velikost - deset. Zhluboka jsem se nadechnul, a jako balón se držel nahoře. Byl jsem doslova vynesen ven. Na čerstvém vzduchu se hloučky fanoušků srocovaly do větších skupinek. Všichni jsme si to mířili více méně stejným směrem. Aniž jsem si toho všimnul, stal jsem se spolu se svými kamarády součástí davu ve tvaru trychtýře, který proudil plynule přes pokladnu. Zpočátku jsme postupovali k pokladně pěkně vedle sebe. Ale pak už každý sám. Michal první, Kamil druhý a já za nimi.
„Máš vše zaplacíno“ volal na mne Michal. Chtěl jsem se v pokladně ještě zeptat, v kolik zápas asi tak skončí. Naklonil jsem se proto do okénka s otázkou na rtech. Puch, který se z malinkaté místnůstky vynořil mne opravdu zaskočil. Pach chcípajícího tchoře zalitého octem jsem nečekal. Dodnes nechápu jak ten tvor s hlavou ve tvaru uzbecké tykve mohl tak smrdět. Na nic jsem se nezeptal a lapajíce po dechu jsem doháněl své kamarády.

 

Plastové židle, na betonovém podkladu se v nekonečných řadách  pomalu zaplňovaly. Lidé zamotání do rozličných barev, vyvářeli  strakaté obrazce, něco na způsob koláže. Modrá střídala červenou, ta černou, potom bílá, žlutá, bílá a opět červená. Být malířem, namíchal bych si hodně modré a černé barvy. Světlomety na každém rohu, ozařovaly obrovskou travnatou plochu. V té záplavě zelené barvy, 23 párů nohou,  jako stíny od jehel kmitalo ve svižném tempu sem a tam. S úžasem jsem se na vše díval. 
„Nedáš si buřta s cibulí? Dloubl do mne Kamil z otázkou.
„Ne díky, stačí  pivko“ odpověděl jsem hned, aniž jsem spustil zrak od jednoho z hráčů, který nejprve poklusával a potom se tryskem rozběhnul vpřed. Bez míče.

 

„Buřt je úžasný“. Mlaskl mi Michal labužnicky do ucha. Uviděl jsem lesklé  rty od mastnoty, která mu stékala zvolna po bradě. Tu nabral okrajem plastového kelímku a upil trochu piva. Blahosklonně se usmál a prožíval tuto jedinečnou chvíli.  GÓÓÓL  ozývalo se ze všech stran. Několik fanoušků převrhly své párky, dosud pevně usazené v klíně. Lidé jásali, lidé vstávali, lidé nadávali. Všude řev a prožívané emoce.  I já prožíval tuto chvíli, tuto erupci v anonymním davu fanoušků.  Na světelné tabuli se objevil nápis  1:0. Kamil si otřel pot z čela a promluvil.  „Super, vedeme“ a odplivnul si do anonymní tmy pod námi. 

 

Pozoroval jsem spoustu rychlých útoků nalevo i napravo. Obě branky, jako dvě nedobytné pevnosti, hleděly přes travnaté území jedna na druhou. Otevřené tlamy, do kterých se hráči snažili zasadit pořádný kopanec. Nic. Obrana  napravo odrážela všemožné kličky, smyčky, tajné plány. Obrana nalevo odváděla stejný výkon. Tu a tam se snažili trenéři obou týmů vyslat na bojiště „čerstvou sílu“. Bezvýsledně. Oč byly útoky intenzivnější o to urputněji bojovala obrana. Hra byla svižná, a míč putoval z jedné strany na druhou s neúnavnou hravostí. Fanoušci se určitě nenudili. A i kdyby, byly tu přece skvělé buřty z cibulí a pivo, do kterého mohli rozpustit svou rozmrzelost. Bubnování, pokřik, zpěv, rozlité pivo, rozbitá láhev, cigaretový kouř, výpary z kabátů a mexická vlna. To vše vytvářelo těleso prostoupené duchem fotbalu.
Tradááááá, ozvalo se bez varování V uchu jsem pocítil zapíchnutou dlouhou jehlu. To vuvuzela, která se až dosud lenivě převalovala v dlani fanouška sedícího v řadě za námi, ukázala svoji sílu. I Michal s Kamilem sebou trochu trhli, ale jinak dál sledovali napjatě právě se kopající rohový kop. Byl jsem zcela pohlcen hvízdajícím uchem, že jsem ani nezpozoroval už druhý ………. GÓÓÓÓÓÓÓÓL zahřmělo všude do okolo.
Tradááááá  Bez varování jsem dostal druhou dávku od vuvuzely.  Na světelné tabuli se objevil nápis 1:1.

 

Udělalo se mi trochu nevolno. Rychle jsem se zvednul a šel si koupit pivo do nedalekého stánku nad námi. Procházel jsem řadou neznámých tváří, které vystupovaly z polostínu.

 

Tváře fousaté i lehce oholené, tváře opilé, tváře šťastné i nešťastné, tváře veselé, tváře zjitřené drobným slůvkem. Ty všechny byly různorodě tvarovány pod vlivem právě probíhajícího zápasu, anebo čistě dle soukromých záležitostí. Před stánkem „ani noha“. Jen znuděný prodavač s černým knírem, vykukoval zpoza okénka.
„Jednu dvanáctku, prosím“ řekl jsem ve směru kudrnaté hlavy, která v tu chvíli převracela hranolky. „Hned to bude“ ozvalo se tlumeně uvnitř stánku a já zažíval chvíli klidu. Několik policistů se psy, chodilo kolem a vrhalo zvědavé pohledy do stran. Vypadali jako černí brouci s varovným žlutým nápisem.  Boty černé jako uhel podupávaly přes rozbité sklo.

 

Během následujících 10 minutek jsem byl již opět usazen na svém místě,  v ruce ještě zbytek piva. Sotva jsem si sednul, ostrý hvizd přerušil zápas. „Teď je pauza, jdeme na pivo“, zvolal radostně Michal. „Zůstávám tady a budu hlídat fleky“ odpověděl jsem. Ale to už  Michal s Kamilem neslyšeli. Ubírali se ve směru stánku a byli pohlcováni dalšími a dalšími fanoušky.   Sedadla se postupně vyprazdňovala a vytvářely se různé díry,  ze kterých se stávaly prázdné řady.

 

Ve druhém poločase již žádný gól nepadnul. Většina fanoušků, byla přece jenom s výsledkem zápasu spokojena, i když navenek dávali najevo vztek. Byli přece jen šťastni a těšili se domů na teplou večeři.  Spoustu emocí zanechali fanoušci na stadiónu, který je všechny absorboval s převelikou radostí. Došlo k jakémusi vyprázdnění, uvolnění a očištění. 

 

Přestože padly dvě branky, žádnou z nich jsem neviděl. Na místo prvního gólu  jsem měl před očima Michalovu  mastnou bradu, ten druhý mi ušel, když jsem pátral očima po původu sloního troubení. Ale byl jsem rád. Takový zážitek, se přece jenom jen tak neprožije.  Odcházel  jsem se svými kamarády  a nechával za sebou vyprazdňující se stadión. Ten bude jistě ještě chvíli rezonovat ligovým fotbalovým zápasem.  

 

Zeptáte-li se mne zda bych se šel opět podívat na ……….. Když už se z toho nebudu moci vyvlíknout tak určitě půjdu.

 

 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku