Setkání s Malým princem

 
Byl jsem právě na průzkumu neznámého objektu, který vykazoval stopy života, na planetce OZZOZORBA v mlhovině Trifid, souhvězdí Střelce, v místě, kde se Čas snoubí s Prostorem a rodí se nové hvězdy.
 
Už dobrou minutu jsem pozoroval úkaz ze vzdálenosti šesti metrů. Bylo to nádherné místo. Jedna hvězda na planetce vycházela a druhá zapadala zároveň. Objekt, na který jsem se díval, byla růže se čtyřmi trny.
 
"Že ji neublížíš?"
 
Ozvala se dětská postava, která se vynořila z mlhoviny a na jejíž hlavě si s vlásky barvy východu slunce, jemnými jako indické hedvábí, pohrával svěží hvězdný vánek. Malý princ se na mne díval svýma smutnýma očima tak otevřeně, bez zábran, doslova na mne visel svou celičkou bytostí; tak, jak to dovedou pouze děti a zamilovaní lidé.
 
"Neublížím.", odpověděl jsem.
 
"Čekám tady na Antoinea", promluvil Malý princ zvonivým hláskem, ještě dříve, než jsem se ho stačil na cokoliv zeptat.
 
"Ale ten je už celá staletí mrtev", namítnul jsem. "Zřítil se přece se svým letadlem do moře; jeho tělo se sice nikdy nenašlo …"
 
Přerušil mne zvonivý smích, jako když se o sebe třou malinkaté vápencové skořápky rozechvěné jarním větrem.
 
"Pojďme si hrát!", navrhoval Malý princ.
 
"Nemám pokdy, musím se vrátit na svou mateřskou loď. A vůbec, pozdravuj ode mne Antoinea a vyřiď mu, že jsme na něj, MY LIDÉ, nezapomněli!"
 
"Vy dospělí z planety Země pořád někam spěcháte. Nakreslíš mi něco, než odletíš?", otázal se modrý tvoreček ve slušivém kabátku.
 
Namísto odpovědi jsem do hvězdného prachu jemnějšího než rozdrcený jíl nakreslil obrys láhve s korkovou zátkou nejlépe, jak jsem jen dovedl a pravil jsem:
 
"V této láhvi je uvězněn mocný duch. Pokud ho pustíš na svobodu, splní ti jakékoliv přání."
 
Smutné oči Malého prince se rozzářily a mně to připadalo, jakoby se nadechnul celý Vesmír.
 
 
 
 
 

Z knihy ...

 

 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku