Rozsvítila se světla

 

a to je pro mne signál k dalšímu psaní. Musím psát a musím to napsat a třeba to nebude k ničemu. Jsem sám a vím, že už to tak na věky zůstane. Divím se, jak jen můžu psát se svými pařáty se svými zkroucenými nehty z kůží zelenou jako ropucha a ztvrdlou jako krokodýl. Tělo, ve kterém jsem, je pytel utrpení bez konce. Jsem zavřený v kobce a vím, že jediná cesta ven je mrtvý nohama napřed; spíše pařátami nebo křídly napřed. Řeknu vám, že toto tělo zabít je téměř nemožno, vím to, neboť jsem se už o to pokoušel. Už několikráte jsem si rozrazil hlavu a můžu vám říct, že je to potom ještě horší; vždy přežiju a nevím jak je to možné. Takže jsem s tímto vším skončil a začal jsem psát, abych vám pověděl, abych alespoň někomu sdělil byť je to papír něco co by jinak se mnou pošlo a nad celou tou záhadou by se zavřel hrob, ale takto je zde možnost, že tomu přijde někdo na kloub, ale už k věci:

 

Všechno začalo mým šťastným životem, takový ten druh života jaký možná znáte; nemůžete o něm tvrdit, že jde o život šťastný, ale spíše o průměrný, který je sem tam protkán nějakým tím neštěstím, ale nyní z mého pohledu to musel být úžasný život, jestli vůbec jaký takový byl. Žil jsem s ženou a malým chlapcem, a prožíval takové ty běžné starosti o práci o rodinu o nákupech a o semhle a tamhle. Začetl jsem se do takových podivných knížek o dracích a drakobijcích a létajících mustanzích a štěkajících velkých oblud. Byla to úplná fantazie! Zcela jsem se do těch knih ponořil a jednoho dne se mi zdál následující sen:

 

Měl jsem křídla a na nich kovová brnění a vypadal jsem jako bojovník anděl. Vylétával jsem si nahoru, slétával jsem dolů a pociťoval v sobě nesmírnou svobodu; poznával jsem tajemné krajiny a zákoutí, které jsem dosud ve svém životě nespatřil. Přál jsem si, aby ten sen ještě chvíli trval, a aby neskončil. Vše jsem pociťoval jako opravdový život. Mohl jsem se proměnit v bytost z bílé páry a proplétat se mezi stromy, další myšlenkou jsem se stal rychle plovoucí rybou a další létajícím drakem. Bylo to krásné a chtěl jsem vyzkoušet všechny možné způsoby těl, až najednou v jediném okamžiku jsem byl sestřelen šípem přímo do svého srdce. Ucítil jsem pronikavou bolest a pak jsem omdlel. Probudil jsem se až na posteli svázaný nade mnou čtyři obludy zírající na mé čelo a pro mne nesrozumitelným jazykem si mezi sebou povídali. Podíval jsem se na své tělo, a uviděl změť různých drátů, tkaniny, masa podivné struktury a kostí a následně jsem omdlel s myšlenkou, abych se ze svého snu probudil.  Probudit se hned teď! Už jsem měl toho dost. Zpátky k ženě, zpátky k dětem, a když jsem se probudil, byl jsem opět v té šedé místnosti a v celém mém těle se rozlévala obrovská bolest. Najednou nic, rána a opět jsem omdlel.

 

Byl jsem vtlačen do podivné kobky, kde se prostor pohybuje podle jiných zákonitostí. Jsem už tady tři roky v bolestech a přemýšlím o svém podivném snu o ženě, dítěti, rodinných nákupech o práci …. Dopisuji větu a říkám si, vždyť tady stejně nikdo neumí číst. 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku