POHŘEB

 

Nikdo mi nebude věřit, co se mi to vlastně stalo. I já tomu pořád ještě uvěřit nemohu. Celá situace, do které jsem se dostal, je tak zvláštní; nikdy ve svém životě jsem se s něčím podobným nesetkal.
Vše se muselo odehrát tehdy, když byl takový pěkný podzimní den. Den, kdy se slunce odráží na barevných listech a hřejivé paprsky na nás příjemně působí.
Už to nebyli ty silné letní, ze kterých se potíme a nejraději bychom si zalezli někam do stínu, ale ty příjemné podzimní, kterými se vystavujeme.

 

Byl to docela obyčejný a normální funus. Třicet až čtyřicet lidí postávalo před obřadní síní v různě velkých hloučcích. Někteří mlčky čekali na obřad, jiní vášnivě o čemsi debatovali a ostatní je poslouchali. Všichni byli slušivě oblečeni a převládala černá barva, tak jak se na správný pohřeb patří. Ty boty! Jak je měli lidé krásně naleštěny, jakoby v nich chodili jen po pohřbech a jinak je na nic jiného nepoužívali. Ty lidi znám, ale jakživ jsem je neviděl, v tak naleštěných střevících. A ty klobouky, krásné kabáty, šátky, saka a kravaty, vše rovné, čisté a řádně vykartáčováno bez jediného chlupu.

 

Můj strýc s černým motýlkem kolem krku, něco zaníceně povídal ve skupince postav. Nenápadně jsem se přiblížil, abych dobře slyšel.
„Pánové prominou, ale  ….“ pokračoval strýc, „…ale nejlepší jsou ty Kladrubovy, ty jsou ti tak úžasné, a jakou mají bazalkovou příchuť a to vše s česnekovým dojezdem nakonec. Já všem jak tady stojíte hned po nožce opatřím, jen jak budu doma. To budete koukat!
„Já si myslím“ pravil bratranec v hnědém klobouku, „že nejlepší jsou Vídeňské, inu staré dobré Rakousko-Uhersko. Žádné si hraní na kdejakou exotickou příchuť, ale poctivé párečky. Tak.“
„Nejlepší by bylo“ ozval se třetí muž, kterého jsem neznal; měl střední postavu a proužkovanou kravatou, „kdybychom si to mohli jaksi sami vyzkoušet a porovnat všechny ty chutě. Jaképak hádky!“
Chtěl jsem odvést trochu pozornosti k zesnulému a tak jsem nenápadně podotknul, něco v tom smyslu, že mrtví už nic jíst nemusí a mají to vyřešeno. Ale spustil se v tom okamžiku už tak načatý spor;  byl jsem zkrátka přeslechnut.

 

V dalším hloučku byly samé ženské. Připadal jsem si tam jako v parfumérii. Tolik různých vůni se točilo kolem, a já se jim musel obloukem vyhnout. Nato jsem zapadnul do tichého hloučku, kde se nemluvilo. Pomyslel jsem si, že budou asi rozjímat o mrtvém.
Ale kdepak! Všichni nehnutě pozorovali, jak si staví vlaštovka obecná hnízdo na jedné z větví nedalekého jasanu.
„Kdopak to kdy viděl, aby si pták, který má odletět na zimu pryč, si stavěl na podzim hnízdečko?“ promluvil můj dědeček, kterému bylo už dávno něco přes osmdesát, a který se pyšnil svým krátce střiženým  bílým vousem.
„Co se to dnes už děje? Vše je naruby.“ Pokračoval dále děd ve svém monologu, ale byl zastaven babiččiným hlasem, „buďme rádi za ty dary, že jsme svědky takovéhoto božího počínání, možná se letos klima změní.“
„Ptáci panečku! Ti dovedou teprve předvídat“ Zasyčela stařenka s černým šátkem přes hlavu.
Asi jsem jim ptáčka vyplašil a oni se tak nějak divně a zle podívali, raději jsem šel dále.

 

Stejně už byl čas obřadu a všichni lidé vcházeli pomalu do obřadní síně. Vytvořila se dlouhá fronta, která vedla k černé nablýskané rakvi na konci haly, ve které ležel nebožtík.
„Ježišikristepane, tak kde ho teda máš? “ uslyšel jsem naštvanou ségru, která stála nad svým tříletým děťátkem, které už už začínalo plakat.
„Kďyž já névím“ odpovídal malinkatý uzlíček. Řeč byla o plyšovém medvídkovi, který se jaksi ztratil.
Chtěl jsem svého synovce trošku pobavit a udělal jsem takové různé úšklebky, ale Honzík si mne ani nevšiml a začal naplno brečet, tak jak to malé děti dovedou.
„Hergot a to musím ještě na nákup! A nikdo mi nepomůže!“ zaklela sestřička v tmavě modrém kostýmku s černou stuhou. 

 

Zanedlouho jsem se ocitnul v blízkosti rakve zemřelého. Hned bylo vidět, jak v těchto místech lidem vlhnou oči, sem tam si někdo i zabrečel.
A ejhle, v té rakvi jsem ležel já sám. Cítil jsem se dost trapně, co bych tak měl panečku dělat. Sám sobě kondolovat nebudu, pomyslel jsem si.
Trošku jsem odkašlal, ale nikdo mne neslyšel, nikdo si mne nevšímal. Nu a to je celý příběh.

 

Od té doby se potuluji po městě, nespím; je to divné ale myslím si, že mrtví by měli opravdu spát.  Možná že se nacházím v určitém očistci, anebo jsem v nějakém tom druhu přípravky, co já vím? Dlouho to trvat jistě nebude. Přemýšlel jsem o tom kam jít a co tedy dělat s touto neobvyklou situací. V rychlosti jsem si proběhnul svůj předešlý život a uviděl jsem pouze samou práci, nákupy, hospody, kamarády, ale vždy jsem si chtěl vyhradit trochu času na umění. Bezúspěšně.
Umění mne táhlo a volalo, ale nikdy nebylo dost času. Ale nyní je vše obráceně, to co mám je zásadně volno. Tak tedy vymetám jednu výstavu za druhou, procházím se galeriemi s uměním, přímo se kochám a upřímně se rozplývám nad uměleckými skvosty; je to takový krásný a povznášející pocit.
Člověk jakoby se ztrácel v těch nezměrných uměleckých výšinách, jakoby ani na Zemi nežil. To jsem netušil co je jenom v Praze sbírek. Panečku! Člověk, aby měl na to všechno vyhrazen celý jeden život. Co jenom obrazů visí na stěnách rozličných výstavních síní, ta záplava barev, tvarů, linek a jejich rafinovaných kombinací. 
Od abstraktních maleb, přes úhledné Japonské dřevoryty k renesančním deskovým a nástěnným malbám. Úžasné a dech beroucí orientální koberce - červené Tabrizy, krásné Kelimy, žluté Afghany, jemné odstíny Keshanu; co je po městě umístěno krásných soch, ve kterých je tak dovedně zachycen pohyb a akce; ty nádherné budovy všude kolem; románské, gotické, barokní, renesanční, secesní, a mnoho dalších a všechno má svůj osobitý ráz. 

 

Naučil jsem se takové různé triky, co živý lidé neumí. Procházím zdmi, a vidím i v noci.

 

Je půl dvanácté večer a já se teď zrovinka  procházím v prostorách Vladislavského sálu na Pražském hradě. Mají tady zajímavou výstavu sakrálních předmětů.
Nevím kolik mi ještě zbývá času, ale … snad to všechno stihnu. V životě jsem tak intenzivně ještě nežil.

 

 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku