Pohřeb Boha

Pohřeb Boha
Byl parný den, ve kterém se vypařoval i asfalt. Každičkým pohybem, každičkou myšlenkou se mé tělo i mysl zahřívaly. Dýchal jsem pomalu, abych šetřil energii. Připadal jsem si jako plaz, který nehybně leží na slunci a nasává energii.

 

Najednou mně to došlo. Bůh zemřel.   

 

Pomalu jsem se obléknul a vydal jsem se mu na pohřeb. Obřad se konal v nedalekém lese, uprostřed mýtiny. Když jsem přišel, viděl jsem na palouku něco málo zajíců, pár vlaštovek a jednoho srnce. Čekal jsem, větší počet účastníků obřadu; zemřela přece tak známá osobnost. Na kraji lesa přicházeli ještě medvěd i s medvědicí a několik divokých prasat. Na pohřbu jsem byl jediným člověkem.

 

Slunce natahovalo krk zpoza bílého mraku, aby mu nic neuniklo; musel jsem si sundat sako, jinak bych koupal ve vlastní šťávě. Na obloze se objevili ještě tři hvězdy.

 

Obřad započal. Vítr se opřel do okolních stromů a rozehrával tak šumivou hudbu. Vysoko na nebi kroužili supi. Větřili pohřeb, ale neviděli nikde tělo.  Asi nás měli za blázny, a tak odletěli pryč.

 

Zvířata se na mne tak podivně dívala, a já pochopil, že se ode mne očekává pohřební řeč. Trochu jsem si odkašlal a předstoupil před katafalk.

 

„Děkuji ji ti pane Bože, že jsi nás až doposud opatroval, odpouštíme ti vše zlé a vzpomínáme na to dobré, které jsi za svůj život vykonal. A nebylo toho málo!
Na jednoho boha toho bylo možná až příliš. Byl jsi na všechnu práci sám, protože nikdo jiný ji za tebe udělat nemohl. Teď spočíváš konečně v pokoji a míru. Amen.“

 

„Amen“ zamumlali zvířata. A vítr se opřel do stromoví.

 

Připluli plačky v podobě těžkých mraků a snesli letní déšť, který představoval slzy. Krůpěje byly opravdu slané.

 

- Měl dědice? Ozval se hlas.
- Měl jediného syna, ale ten už je dávno po smrti.
- Komu tedy odkáže svůj majetek?
- Nenašlo se u něho nic, co by stálo za to. Vše co měl, už dávno před svou smrtí rozdal.  
- Tedy nebudou problémy. To je dobře.

 

Amen.



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku