PANGEA

 

Všechno se to seběhlo kdysi velmi, velmi dávno. Tak dávno, že si už na to nikdo nepamatuje. Tehdy byla na Zemi pouze jedna jediná pevnina, jeden kontinent, který lidé, co na něm žili, nazývali Pangea. 
Byl to nádherný kus Země, na kterou byla hrda celá Sluneční soustava, a kterou ji záviděly dokonce i okolní hvězdy. Po celý rok svítilo na Pangee Slunce, které příjemně hřálo a měsíc, ten byl bez ustání v úplňku. Ta Pangea byla umístěna zrovinka v tak šikovných zeměpisných délkách a šířkách; dneska bychom řekli, že se nacházela mezi obratníkem Raka a obratníkem Kozoroha, obklopená širým a vlídným Oceánem, který ji po celém obvodu osvěžoval, tedy ležela přesně v těch místech, kde bylo nádherné a tuze příjemné klima; půda tam byla tak úrodná, že dávala bohatou úrodu každý měsíc.
To vám byly klasy! Žilo se tam pokojně a klidně a děti se rodily zdravé a silné. Lidé nebyli rozděleni tak jako dnes. Všichni přece obývali společný kontinent; navzájem si pomáhali a společně se radovali.  

 

Inu, tak už to na světě bývá, ne každý se radoval a těšil se ze života. Byli i tací, kterým se to nelíbilo; ale těch bylo jako šafránu, že jde všechno jako po másle, že se nemusí moc pracovat, že Slunce příjemně hřeje, že nejsou povodně, že nehoří, že se lesy nekácejí, a že to tak zkrátka už nenechají jen tak být.  Vůbec ten nej-nej-nej-ne-spokojenější člověk na Pangee se jmenoval Pleticha.
Byl to člověk tváře hrudkovité od toho jak, ho pořád něco hnětlo, povahy byl vznětlivé, neustále na něco nadával a většinu dne chodil se zamračenou tváří; někdy i sedával na pařezu, kde si svými krátkými lokty podpíral svou velkou hlavu a o něčem tuze temném a ošklivém neustále přemýšlel.  

 

Jednou takhle v noci, kdy nemohl spát a šoupal svými lokty o pařez, se mu tvář najednou rozzářila.  Tak tedy tak je to, říkal si v duchu Pleticha.
Za všechno může ten zpropadený Měsíc! Vypadá to, jakoby se mi neustále vysmíval.
Musí z oblohy pryč!
Pokračoval ve svých úvahách; ale pochopí to ostatní lidičkové, ti hlupci a nevědomci co se celé dny jenom smějí a jsou samá legrace;  kteří nemají žádné starosti a nechápou souvislosti a neví, že vše dokola, jak to na Pangee leží a běží je řízeno podivnou a tajemnou silou, která roztáčí dokonce i Slunce? Zamyslel se Pleticha a opět se zamračil.
Je potřeba vztyčit prst a ukázat celému Vesmíru, že nejsme předmětem nějakého podivného experimentu, ve kterém si neznámé síly hrají s lidmi na honěnou a na slepou bábu a ve kterém se celá Pangea utápí ve své sladké nečinnosti.
Už dost! Svržení Měsíce do moře bude dostatečným varováním, že si s lidmi na Pangee nikdo, ale nikdo nebude moci jen tak hrát; ani podivné síly ne. Dokončil svou myšlenku Pleticha a spokojeně usnul spánkem spravedlivých.   

 

Už si ani nepamatoval, kdy se tak dobře vyspal. Pleticha se zadíval na oblohu, na které Slunce roztáčelo své ohnivé jazyky, které mu oblizovaly jeho velkou, trochu nahnutou do strany,  a malinko uhrovitou hlavu. Připadalo mu to jako by si ho to Slunce najednou předcházelo.
Projel ostrým pohledem celou oblohu, aby si našel toho zlořáda, který se mu pravidelně svým úplňkem vysmívá.
„Hmm, zbabělec,  bojí se vylézt  když svítí Slunce“, pomyslel si a byl rád, že má spojence a počal bez odkladu realizovat svůj ošklivý záměr. 

 

Tak vám tedy ten Pleticha založil Ligu za vyhnání Měsíce ze Sluneční soustavy.  Lidé se prve tomu smáli a smáli, no bodejť, kdo by se takové volovině nezasmál.  Ale Pleticha byl neústupný.
Za prvé cítil v sobě takovou úžasnou energii, ta myšlenka zničit Měsíc ho docela pohltila.
Za druhé si plnil svůj dětský sen, ve kterém se chtěl stát někým velmi ale velmi důležitým a za třetí to byla jeho vnitřní nenávist, která teď nacházela půdu pod nohama a počala mašírovat a nebyla už vůbec k zastavení.

 

Tak ohnivě a plamenně řečnit, jako řečnil Pleticha, to panečku na Pangee už dlouho, dlouho nebylo. 

 

Snad naposledy, se to na Pangee stalo, když ještě nebyli lidé. Tehdy byla celá Pangea zarostlá hustým a neproniknutelným pralesem.  Nebylo již místa pro další stromy a počaly se hádky o místo na Slunci. Jeden cypřiš, tak plamenně řečnil za plošné kácení nepotřebných druhů, až mu jiskry odlétávali z okolních větví. I stalo se, že jedna, možná že jich bylo více, ale vše začalo jednou jedinou jiskrou, která zapálila celý prales.
Hořelo po mnoho let, než shořely všechny stromy. Ten požár byl vidět dokonce i z měsíce, který vše pozoroval v tichosti a byl z toho celý smutný. Z Pangey se stala spálená země, která jako bájný Fénix povstala opět ze svého popela.
Uplynuly celé věky a na Pangee vyrostly nové stromy rostoucí vysoko do oblak, ale objevily se také keře, které se držely při zemi, a tu a tam se vyskytovaly i solitérní kusy.

 

Kdo je ten hybatel? Ten loutkař! Ten co se schovává! Promlouval Pleticha  s neúnavným elánem, až mu sliny kapaly kolem huby. Div se světe, ale po pár týdnech k němu započaly proudit takové čůrky, ale později to byly už davy lidí, kteří si chtěli stůj co stůj poslechnout, co to vlastně ten Pleticha říká a co je pravdy na tom, že je Měsíc špiónem.

 

A Pleticha ohnivě a působivě řečnil, až se mu jeho těžká hlava nakláněla ze strany na stranu:
Měsíc, ten dareba, ten ničema! Brzdí naši Zemi, v jejím spinu a je vůbec zpátečnický.
Ten artefakt a darmošlap z dob dávno minulých!
Musí pryč z klenby nebeské!
V noci pálí jak srpnové Slunce a nedá nikomu večer pokoje!
Neustále dráždí svým úplňkovým stavem nás všechny obyvatele pokojné Pangey!
Oslepuje noční oblohu, abychom neviděly žádné hvězdy!
Už dost!!!

 

Už dost!!! Řvali také obyvatele Pangey, a bylo jich čím dál více. Lidé pochodovali a vykřikovali hesla typu: konec útlaku, obloha se musí vyčistit, pryč s nočním agresorem, konec nočních stínů.

 

Situace na Pangee se stávala vážnější a vážnější.
Pleticha v čele Ligy za vyhnání Měsíce ze Sluneční soustavy domluvil pakt o neútočení s Jupiterem, Saturnem, Uranem a Neptunem, ostatní planety nepovažoval za hodna partnerství.
Okolní hvězdy, pochopili, jak je obtížné vidět jejich krásu, když svítí Měsíc a do ničeho se nepletly; jenom Polárka byla proti paktu, ale co naplat, ve svém názoru byla osamocená. Možná Polárce záviděli, že ji lidé měli rádi, protože jim ukazovala cestu na sever a řídili se tak jejím jasem na palubách vznešených korábů; to ostatní hvězdy nedovedly a nyní měli příležitost se pomstít.
Také všichni měsíčkové ve Sluneční soustavě byli proti nesmyslným pletichám a útokům, které se na Pangee rozpoutaly proti jejich druhu. Čtveřice z Jupiterových měsíců zaslala protestní nótu, ale byla umlčena samotným Jupiterem. Také Slunce bylo ze všeho smutné a nesouhlasilo s takovou do nebe volající křivdou.

 

Sláva spasiteli! Hřmělo ve všech větších městech Pangey. A Pleticha řečnil:
Jeden měsíc je pouze začátek!
Je potřeba vyčistit celou Sluneční soustavu od těch příštipkářů, co jen parazitují na našich Planetách.
Tuto obtížnou hmotu je potřeba vyplevelit!
Neustále krouží kolem Planet, které se jich nedokáží sami zbavit.
Odstavíme tyhle satelity!
Ať táhnou do jiných galaxií!

 

Černá vojenská obuv ovládla poklidné ulice. Raz dva, raz dva! Většina z těch odvážných obyvatelů Pangey, kteří si dovolili projevovat svůj nesouhlas s odstraněním Měsíce ze Sluneční soustavy, byla nenápadně odklizena do ústraní.
Kam? To nikdo nevěděl a ani se po tom nepátralo a nikdo se na nic neptal. Proběhla velká přehlídka bojových strojů, která tak demonstrovala svou sílu a odhodlání lidu Pangey o svržení Měsíce z nebeské klenby; zatímco vědci ve svých laboratořích, připravovali ty nejdestruktivnější zbraně jaké, kdy byly vymyšleny.

 

I vznesl se modrý paprsek do oblak, ještě chvíli kroužil, a poté zmizel kdesi v hlubinách Vesmíru. Objevil se až v dlani převelikého vládce galaxie Mléčné dráhy.
„Ano, už o všem vím“, pokyvoval hlavou Vládce a pokračoval, „ale jde přece jenom o lokální kmenový spor“ a znuděně zívnul;
„nebudeme zasahovat“.

 

Slunce pozvala k sobě na mírovou konferenci všechny zástupce Sluneční soustavy. Pangea včetně všech jejich spojenců mírovou konferenci bojkotovala a své zástupce nevyslala.
Emisar z Mléčné dráhy sice přijel, ale po celou dobu mlčel a neřekl ani slova.
„Dneska je na řadě Měsíc a zítra to může být Venuše, nebo dokonce samotné Slunce. Ztratíme Měsíc a celé se nám to sesype jako domino“ promluvil tehdy Merkur. Je rozhodnuto, bude boj, bude boj! My Měsíc nedáme!

 

Mírová konference ještě neskončila, když tu Pangea zaútočila a na Měsíc se snesly strašlivé rakety. Započala obrovská válka, která se přehnala přes celou Sluneční soustavu, kde se po tři dny a tři noci, rozlívala obrovská záře.

 

Pangea byla roztržena na několik kusů, které se ještě dodnes nezastavily; dnes jim říkáme kontinenty. Zachránil se pouze nepatrný zlomek, obyvatel Pangey, na části které dnes říkáme Afrika.
Mars byl téměř zničen. Venuše je dodnes zahalena v husté oblačnosti, od destruktivních výbuchů.
Také kolem Saturnu obíhají obrovské pozůstatky bitvy ve tvaru prstence.
Jupiter má zasazenu smrtelnou ránu přímo do nitra a ještě dnes můžeme pozorovat, jak mu krvácí; lidé ji nazývají Velkou rudou skvrnou.
Z Uranu a Neptunu zbyl pouze hustý plyn a na Měsíci jsou stále ještě viditelné obrovské krátery, po raketách Pangey.
Také na Slunci můžeme pozorovat různě temné skvrny ve formě ran, které se ještě nestačili zahojit.
Taková to byla síla, která udeřila z obou stran táborů.

 

Od té doby je Měsíc neustále v pohybu a kryje se samotnou Zemí, tak aby nedráždil již více člověka svým stálým a klidným osvícením.  A taky se od té doby na planetě Zemi vyskytují záplavy, povodně, požáry, tornáda, zemětřesení, a všechny možné další pohromy způsobené pohybem Měsíce, který se odkloňuje od své původní dráhy jednou nahoru a podruhé zas do strany.
Měsíc Io chrlí na oslavu vítězství své velkolepé gejzíry až do výšky několikaset kilometrů a Triton obíhá svou planetu v protisměru, na protest, protože Neptun, tehdy podepsal pakt proti Měsíci.

 

Všimli jste si, že když je Měsíc v úplňku, tak se lidé tak nějak zvláštně chovají, psi vyjí; nastává podivná atmosféra…

 

 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku