„Všude dokola chodí takoví obři (lidé), kteří po nás šlapou, aniž o tom vědí. Někteří menší obři (děti) to dělají naschvál a dokonce i pořádají jakési bizarní hry v krabičkách, do kterých nás vkládají mezi mravence a další hmyz a my jsme potom nuceni se mezi sebou prát na život a na smrt.  Dívají se na nás velikánské oči a přitom se tak podivně usmívají“ naříkal si drobný pavouček, aby si povzdechnul a pravil: „Kde je spravedlnost? V jaké posteli asi spí, že nevidí do očí bijící bezpráví?

 

Pavouček

Když tu se před pavoučkem objevil stařeček, který ho vzal do své dlaně, položil si ho na kabát a stoupal s ním vzhůru do kopce na skálu. Seděl jsem mu na knoflíku a všechno se se mnou točilo a kymácelo jako na lodi. Všech mých osm nohou, které mám jsem obtočil kolem jednoho knoflíku a pro jistotu jsem ještě vyhodil vlákno.  

 

Až na vypouklém kameni se stařec zastavil, trochu se naklonil a zařval se všech svých sil: „Kaáááádáááásss!“ a ozvěna se valila z jednoho údolí do druhého jako sud. Vůbec nic se nepohnulo. Skály, zem, stromy všechno zůstalo tak jak bylo; až v sedmém údolí se zachvěla malinkatá bylinka, která pojednou započala pučet a rostla a rostla, až z bylinky vyrostlo vejce, které puklo, a vyklubal se malý ptáček, který vzlétl k obloze, aby se z něj stal obr, který nyní kráčel ke starci. „Co si přeješ!“ promluvil obr mocným hlasem, když došel na okraj skály. Stařec ukázal na mou kapsu, kterou mám zavěšenou za krkem a zvolal: „Chci abys sis vlezl do téhle kapsy a až bude potřeba, abys sloužil tomu, kdo tě otevře“.
„Staniž se“ promluvil obr, který se proměnil v mlhu, a ta se nasoukala do mé kapsičky.

 

Stařeček se na mne usmál a já pochopil, že bych už měl jít svou cestou. Spustil jsem se na vlákně z kabátu k zemi. Zpět do údolí se mi nechtělo a tak jsem se probíjel travinami směrem k lesu. Když tu uslyším takové pískání a vidím jak se jeden z menších obrů přede mnou zastaví a dívá se na mne zlým pohledem. V ruce drží krabičku se žlutými mravenci a jedním broukem. 

 

 „Poslyš, nebudeš tomu věřit“ promluvil jsem na obra „můžu z tebe udělat zrníčko písku, ale jdi si raději svou cestou ….“ Obr se směje, že toto ještě neslyšel taková směšnost, „ … a možná právě pro ten smích tě ušetřím, víš.“ Řekl obr a dloubnul do mne svým prstem, až jsem udělal dva přemety.

 

„Nu což! Nasral jsi mě“ zvolal jsem na obra a otevřel svou kapsičku. Ale nic vůbec nic se nestalo. Žádný duch se neobjevil. A tak mi nezbývalo než se co nejrychleji ztratit v trávě.



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku