OBCHODNÍK S VÍNEM

 

Flotila lodí naplněných amforami od spodu až nahoru vínem, se kolébala zvolna do přístavu v Ames na ostrově Therseus. Oko Rubina při pohledu na moře zvlhlo.
Tolikráte už to za svůj život viděl, ale vždy ho to uchopí za srdce znovu a znovu, je to jako nevyčerpatelný zdroj radosti. Lodě zvolna připlouvaly jedna za druhou a na pobřeží se už tak svižný cvrkot ještě znásobil. Lidé po sobě pokřikovali, kupci zarytě smlouvali, děti se smály a otroci se prohýbali pod nákladem čerstvých ryb, soli, obilí, fíků, mandlí, granátových jablíček, rozinek, ale také cínu a dalšího všemožného zboží, které obyvatelstvo starobylého města Ames potřebovalo ke svému životu. Na protější straně přístavu zástupy otroků nakládaly lodě zbožím, které se v Ames vyrábělo. Pálené cihly, hliněné nádoby, okrasné džbány, bronzové šperky a zbraně. Všude dokola byl cítit zápach rybiny, pálených cihel, mokrého dřeva, vzrostlých cypřišů, vařeného jídla, mořských řas, slané vody, potu a mnoha dalších avšak již těžce identifikovatelných zdrojů, ale byly tu také pachy ve stopovém množství, ke kterým určitě patřily cizokrajné vůně parfémů bohatých kupců nebo pach kadidla ze vzdáleného chrámu. Směsice puchů byla tak zvláštní, že dohromady tvořila nový, ale již docela snesitelný zápach, bez kterého by se mnoho zdejších obyvatel nemohlo obejít. Moře bylo klidné a tonulo v tyrkysové barvě, obloha modrá kam až oko dohlédlo. Hejno mořských ptáků kroužilo mezi těmito zázraky přírody.

 

 

Symbol Rubinovi obchodní společnosti - Modrý pták fénix na bílém podkladu - se třepotal v mírném větru na každé z jeho lodí.

 

V přístavu to zapraskalo, jak jedna z lodí narazila bokem do dřevěného mola. Jedno z bočních dubových prken prasklo.
„K sakru“ zaklel přístavní dozorce, který měl za úkol vykládku zboží.
„Hej vy tam nahoře, dávejte přece pozor!“ jen co to do vykřiknul, už najížděla další z patnácti lodí.
Dozorce si otřel zpocené čelo, a skrze zuby procedil „to bude dneska perný den!
„Co tady postáváš hybaj k lanu a pořádně ho přitáhni!“ okřiknul svalnatého otroka černého jak uhel, který ihned započal omotávat konopné lano kolem dřevěnému špalku.
Jeho pevné svaly ve tvaru spleti provazů různých tlouštěk se objevovaly a postupně mizely v černém těle. Na jeho zádech, pažích a stehnech se postupně vykreslovaly harmonické obrazce mužské muskulatury. Silné bílé zuby přidržovaly konec lana, zatímco je mohutné paže navíjely na konec špalku.
„Héj kolik chceš za toho nubijského otroka? Je ho tady v přístavu škoda, vycvičím ho v umění s mečem a pošlu do arény. Co říkáš? Proč mlčíš? … Dozorce nevěnoval náhodnému kupci pozornost.
„No tak héj!“ a kupec dloubnul do něj tlustým loktem „za kolik denárů?“.
Ten, aniž by odvrátil hlavu od právě ukotvené lodě odpovídal, „prodávám víno, ne otroky, pane“ a více se mu už nevěnoval.

 

Řetězec otroků pomalu snášel jeden za druhým amfory naplněné olejem, naloženými rybami ale hlavně a těch bylo nejvíce amforami s vínem. Na kluzkou prkennou podlahu mola dopadnula s rámusem právě jedna z nich.
Šedesát litrů tekutiny barvy krve zalilo několik prken přístavního mola a zvolna stékalo mezerami do moře. Ihned vzápětí tři rány koženým bičem dopadly bez milosti na hřbet zesláblého otroka, který se snažil marně odklidit rozbité kusy hliněné nádoby se znakem Fénixe. Několik ptáků zbystřilo pozornost, a hnalo se pod molo. Tentokráte jen bezmocně šťouchali zobáky do moře, do podivné tmavé tekutiny. Slunce se zvolna kolébalo po obloze a ozařovalo svým paprsky rozvlněné moře, létající ptáky, stékající pot otroků, amfory prapodivných tvarů, rozlité víno, letokruhy na prknech, stékající pot otrokářů, kožený bič od krve, slzu v oku, plivanec na šatech, ale také dekorativní amforu s motivem chobotnice naplněnou vínem, posazenou na mramorovém stolku, prostorné terasy, usazené na nedalekém kopci, kde právě rozmlouval Rubin se svým synem. Rubinova ruka si pomalu prohrábla hustý a stále ještě temný plnovous a jeho ostražité oči se zadívaly na nedaleký přístav tonoucí v oparu daleko pod ním.

 

„Milý synu, je tomu již patnáct let, které trávíme společně na obchodních cestách v Kaldécii, Zirabu, Thrékii, Darsanu, Tarakussu, a mnoha dalších městech. Účastníš se všech důležitých obchodních jednáních na roztodivných dvorech a palácích v Egyptě, Chetitské říše i s prapodivnými mořskými kmeny, s Damiény a mnoha dalšími.  Byl jsi očitým svědkem jejich dech beroucích zvyků. Dokážeš skvěle odhadnout obchodní příležitost, máš takt a jsi spolutvůrce nových obchodních smluv. Jsi znalcem lidských povah a máš cit pro vyjednávání, které není mnohdy vůbec jednoduché. Jsi tvrdý a nebojíš se. Naučil jsem tě všemu, čemu jsem se v životě jako obchodník s vínem naučil sám, dokonce jsi mne v mnohém předčil. Jsi mým jediným synem a také mým jediným dědicem, jsi zkrátka rozeným obchodníkem  a  t o   j e   p ř e s n ě   t o,   c o   m n e   r m o u t í “. Pomněnkové oči se zadívaly do tajemných rubínových odstínů v křišťálovém poháru.
„Co si myslíš můj synu o víně?“ Rty starého muže se zvolna ponořily do temné tekutiny.

 

„Otče, víno je mi vším. Na ostrovech v Egejském moři se těžko najde někdo, kdo o něm ví více než já. Základem je půda a slunce. Nutno vybrat ty nejlepší odrůdy vinné révy, ty co se již osvědčily, ale ani to není zárukou vynikající jakosti. Je potřeba trpělivosti, lásky a také obětovat něco bohům. Jsem nesmírně šťasten, že můžu obchodovat právě s vínem. Sám si ho rád dopřeji. Myšlení se stává jiskrnějším, dostává nový tvar a člověk si může trošku oddechnout od celodenní namáhavé práce“.

 

Rubin mávnul rukou a jeho pomněnkové oči se rozevřely.
„Jsem už stár, a tedy není času nazbyt. Kdyby existovala nosná látka duše, určitě by byla u mne tvořena vínem. Mnoho jsem přemýšlel, jak ti synu předat něco se vlastně předat nedá. Zamýšlel jsem napsat paměti, ve kterých bych ti vše osvětlil, ale myslím si, že by to bylo marné. Napsaný svitek se může ztratit, já můžu kdykoliv zemřít, a kde je nějaká záruka, že bys vše pochopil tak jak jsem zamýšlel. Zkrátka jsem se rozhodnul ti vše vyprávět.

 

Zcela jsem se ztratil v obchodování. Nechci, abys tu samou chybu udělal taky ty. U mne to byla do jisté míry nutnost, vybudoval jsem obchodní říši, svět ve světě. Máme dohromady na sedmdesát lodí, dalších dvanáct si necháváme stavět v Tarkussu. Vlastníme na 2.000 otroků, kteří se starají o většinu záležitostí spojenou s nákupem, prodejem a přepravou vína a dalšího zboží. Naše aktiva se vyrovnají svým bohatstvím malým státům. To všechno jsou však nicotnosti. Chci, aby ses věnoval více umění, literatuře, vše co ducha pozvedává od země směrem vzhůru.
Zaboř se do jeho tajemství a nemysli pouze na obchod. Dokud tu budu, můžu ti pomáhat, ale stezky lidského života jsou nevyzpytatelné. Může se stát cokoliv“ a záhadným pohledem se zadíval na svého syna.“

 

Ziro pozvednul pohár vína a zvolal „mé oči se pozvolna zavírají, mé uši jsou připraveny a má duše čeká na změny“ a vyprázdnil do sebe celý pohár. Rubin se usmál, naplnil prázdný pohár dalším vínem a započal s vyprávěním.

 

„Narodil jsem se na jednom z těch nádherných drobných ostrůvcích utopených v Egejském moři. Otec, tvůj děd byl rybářem, který den co den odplouval na své malinkaté dřevěné bárce daleko na moře. Byly dny, kdy se nevracel a také ty kdy přicházel pravidelně a to se soumrakem. Nikdy jsme nevěděli, zda se otec vrátí zpět a už vůbec se nedalo předvídat, jaký úlovek přinese. Mé matce se tato nejistota příčila a vždy jsem viděl na její tváři temný stín obav a strachu. Otec říkával „moře je záhada: jsou dny, kdy ti vydá spoustu ryb, krabů, krevet a chobotnic a dny, kdy se dřeš jak soumar a nechytneš ani jedinou sardinku, i kdyby ses na hlavu stavěl. Prostě nic. Prázdná síť.“  Jó, to když bylo ryb dostatek, pomáhal jsem je otci odnášet na nedaleký přístavní trh, kde jsme je prodávali. Takto plynuly dny jeden za druhým, až do doby kdy mi bylo osm let a já mohl konečně s otcem vyplouvat na rybolov. Miloval jsem to kolébání na vlnách, vrzání pryčen, vzduch prosolený mořem, usměvavou tvář otce a pach rybářských sítí. Po jejich vhození do moře, bylo spoustu času, které otec využil na různé drobné opravy a přitom mi vyprávěl vše, co v životě zakusil. Znal spoustu příběhů, které za svůj život odevšad posbíral a nyní je sděloval mně, malému chlapci, který seděl naproti němu a jeho uši poslouchali a ústa hltala všechna otcova slova. Jeden z příběhů  mne velmi zaujal.

 

Příběh byl o dvou obchodnících, kteří spolu založili společnost na dolování cínu na ostrově Kyros. Našla se tam tehdy bohatá ložiska. Za pár let se z nich stali boháči. Byli ale rozdílných povah. Jeden z nich neustále pracoval a rozšiřoval obchodní aktivity, ten druhý se práci ve společnosti téměř nevěnoval, zato se věnoval umění a velmi často pořádal slavnosti, kde se vesele hrálo, tanečnice tančily divoké tance, stoly se prohýbaly pod tíží roztodivných lahůdek a samozřejmě že skvělé víno teklo proudem. Vznikaly třenice a hádky. Jeden druhému vyčítal to i tamto.
První: „Jsi líný a neděláš vůbec nic.“
Druhý na to: „Dřeš jako otrok.
“Zkrátka jeden z nich, už to nemohl takto snášet a šel za svým lopotícím se společníkem se slovy:
„Dávám ti svůj čtyřiceti procentní podíl, to proto, aby se ti břímě podnikání snášelo lehčeji“ a odešel s tím, že si nechává pouze deset procent, které mu bohatě stačí k jeho bouřlivému životu.

 

Ve svých patnácti letech se ze mne stal zdatný rybář a často jsem vyplouvat na moře bez otce. Když mi bylo sedmnáct, nalodil jsem se na jednu z obchodních lodí, která obchodovala s dalekými zeměmi. Zkrátka rodný ostrov Sirius byl pro mne již malý a nestačil touhám dospívajícího muže.
Chtěl jsem poznat svět, jiné země, jiné zvyky, vidět na vlastní oči, slyšet na vlastní uši, alespoň něco z toho co mi otec vyprávěl.  Byl jsem mladý a plný očekávání věcí budoucích. Vůně dalekých krajin mne přitahovala jako magnet. Pět let jsem se plavil na lodi od jednoho ostrova, ke druhému, z jedné země do druhé. Zažil jsem mnoho divokých bouří a jako zázrakem se naše loď za tuto dobu ani jednou nepotopila.
Nyní jsem to byl já, kdo vyprávět svému otci a své matce příběhy z dalekých zemí, které jsem poznal. Bylo mi dvacet dva let, byl jsem silný a plný energie. Tou dobou jsem dostal nabídku velet jedné z mnoha obchodních lodí, které tehdy připlouvaly do přístavu a kterou jsem přijal s velkou radostí. Nyní jsem to byl já, kdo rozhodoval o spoustě důležitých i titěrných záležitostí, které se odehrávají na palubě lodi, které jsem velel.  Jmenoval jsem svého zástupce, kormidelníka, dozorce nad otroky, rozhodoval jsem o zpuštění kotvy i o tom, kdy se má vytáhnout z mořského dna ven na palubu, jak velké zásoby potravin se budou nakládat, ale také o trestech, které bylo nutno vykonat. Vyjednával jsem cenu při nákupu zboží a podílel jsem se při jednání o jeho prodeji. 
Za tři roky, coby kapitánem lodi jsem se naučil velmi dobře odhadovat lidskou povahu, ale hlavně jsem objevil radost a kouzlo při obchodování. Odhadoval jsem příležitosti, srážel ceny, vyjednával, dohadoval se, hrozil, rozkazoval a přitom všem jsem cítil nesmírnou energii a vitalitu, která mne hnala kupředu.  Při jednom velmi odvážném podniku jsem vydělal dost denárů na to, abych si mohl postavit vlastní loď. Stal jsem se svým pánem a o svém osudu jsem od této chvíle rozhodoval sám. 

 

Nikdy, a to do své smrti nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé se svou vlastní lodí vyplul na moře za prvním obchodem. Má první loď byla provoněna pryskyřicí cypřišového dřeva, paluba lodi byla čistá a přímo zářila novotou, obloha byla modrá bez jediného obláčku, svěží vítr se opíral do sněhobílých plachet. Mužstvo na lodi, které jsem si pečlivě vybral, bylo zdravé a silné, ale hlavně odhodlané mne poslouchat. Bylo mi dvacet pět.  V ten památný den jsem se rozhodnul vyplout s nákladem obílí na ostrov Komo, který byl znám svým hrnčířským umění a kde jsem hodlal nakoupit ozdobnou keramiku.  Ječmen, proso a pšenici jsem prodal za velmi dobrou cenu, za kterou jsem nakoupil džbány a nádobí s dekoračními motivy lodyh, okvětních lístků v kruhové i pásové kompozici, s motivy poupat, byly tam taky talíře šupinových vzorů i ty které zobrazovaly mořský život. Pamatuji si, že jsem v přístavu chvíli pozoroval tu krásu, vyskládanou na zemi před tím, než bylo zboží naloženo na mou loď. Při tom pohledu jsem pocítil tajuplnou sílu, která se ve mně objevovala kdykoliv jsem se zadíval na noční oblohu, nebo na vzdálené zářící kotouče, které se zrcadlily ve tmavých vlnách širého moře.
Vše se zdálo být tak neskutečné a křehké. Člověk by řekl, že stačí kýchnout a vše zmizí. Tehdy jsem nechápal souvislost mezi noční oblohou a uměním. Byla to pro mne podivná záhada.  Pocit ve mně rezonoval ještě několik okamžiků, aby se ztratil pod návalem obchodních záležitostí, které bylo nutno vyřídit. Za dvě další léta jsem byl vlastníkem čtyř obchodních lodí. Nechal jsem si na svém rodném ostrově postavit nádhernou vilu, do které se nastěhovali otec s matkou. Koupil jsem jim také několik otroků, kteří o ně pečovali a starali se o všemožné potřebné práce v domě. Otec sice stále vyrážel lovit ryby se svou dřevěnou loďkou na moře, ale už nemusel a on to věděl. Čekal na den, kdy se již nevrátí. Jeho osud nemohl být stržen ani mým obchodním úspěchem. Zkrátka za jedné temné noci, v době, kdy byl otec na moři se rozpoutala divoká vichřice, která ukončila život mého otce, tou dobou již starce spolu s jeho dřevěnou bárkou“.   

 

Rubin byl náhle ve svém vyprávění přerušen dozorcem, který mu přišel podat zprávu o právě provedené vykládce zboží z jeho patnácti lodí. Nesl sebou svazek svitků, s údaji o cenách za zboží, kolik se vydělalo, kolik se utratilo, a o mnoha dalších podrobnostech z obchodní cesty.

 

„Synu,“ promluvil Rubin, když se zadíval na kupu dokumentace. „Bůh času Chronos je neústupný a není jej možno ani uplatit, ani přemluvit.  Chci předat veškerou agendu společnosti Tobě, takže od nynějšího dne Samsone, se vším choď za mým synem. Obchodování mi již nepřináší pocit radosti jako dříve, stala se z toho pro mne rutina bez života. Vždyť již osm let jsem nikde nevyplul. Jsem pohřben ve svém úspěchu. Chci ven, chci na vzduch a pocítit opět svěží a nevinný vánek, ze kterého se můžou vyklubat bouřlivé vichry“.

„Ale Otče, jakpak by se mohla společnost obejít bez tvého řízení, a moudrých rad?

Co jiného chceš dělat?“

„Synu, chci se věnovat sobě samému. Chci přemýšlet o životě, jeho záhadách, jeho koncích i počátcích. Jako například proč se vítr Zirba objevuje vždy na jaře a ztrácí se na podzim? Odkud se berou divoké větry Tapas, které nemají slitování a neslyší na žádnou modlitbu? Jaká síla dává růst cypřišům, ze kterých jsou postavené naše lodě?

 

Podívej se třeba na hrozny, na ten zázrak. Jak jsou nalité blahodárnou tekutinou tak jako prsa. Ale až za pomocí kvasu se z nich stane božský nektar, hodný pro Bohy. Po jeho požití se člověk dostává do jiného rozměru, do jiné dimenze. Život se stává hutnější, sytější, pestřejší, hmatatelnější, dostává hloubku a má jiný tvar.
Ve víně musí být ukryta velká záhada.“ Rubinova postava se naklonila a zvolna si nalila další pohár temně rudé tekutiny.     

 

„Při jedné ze svých obchodních plaveb do Egypta,“ pokračoval Rubin ve svém vyprávění „kde jsem hodlal prodat víno, a za utržené peníze nakoupit obilí a len, jsem byl zasažen nepřízni osudu.  Nevím odkud, ale tak už to na světě bývá, se z čista jasna přihnala ohromná bouře, která přerostla v zuřivou vichřici, při které lodní stěžně padaly jako párátka. Po dva dny bičovaly silné vichry bez odpočinku do všeho, co ještě zbývalo na hladině rozbouřených vln. Četné blesky osvětlovaly vystrašené obličeje. Obloha byla temná i ve dne a naše loď byla unášena bez lidského vedení daleko do neznáma. Na vlastní oči jsem viděl, jak se jedna z mých lodí skácela s praskotem do hlubin, rychle, bez slitování, jako když se podřízne jehně. Potom v době, kdy už nikdo nedoufal v záchranu, se jako zázrakem objevilo slunce a s ním narůstající obloha, která vytlačovala svou modří temné mraky. Na moři ocelové barvy zůstala pouze jediná loď a  na její palubě na živu sotva polovina z její původní posádky. Po tři dny jsme pili pouze víno a olivový olej, než jsme spatřili něco jiného než širé moře. Ostrůvek se z dálky ničím nelišil od těch ostatních, kterých jsem za svůj život už tolik viděl a poznal. 
Co jsem nevěděl, bylo, že se jedná o ostrov, který si vybrali za svůj přechodný domov piráti. Tito nebezpeční a divocí lidé, kteří nemají slitování a máločeho si váží, teď pozorovali z dálky naši připlouvající loď. Slyšel jsem spousta historek plných lidského utrpení, od těch šťastnějších, kteří nějakým způsobem přežili útok těchto lupičů. Za žádnou cenu jsem se s nimi nechtěl střetnout. Pomalu jsme vpluli do malinkaté soutěsky, chráněné před větrem a vlnami. Kotvily tady tři středně velké lodě.  Mužstvo vysílené a vystrašené z posledních bouřlivých dnů, se nedočkavě tlačilo na palubě. Všichni do jediného muže, mne nevyjímaje jsme chtěli stanout opět nohama na pevné zemi. Cítit pod sebou hlínu i její vůni.  Ale běda! Na místo poklidného útočiště, jsme se ocitnuli v pirátském doupěti. Obracet poškozenou loď k útěku, by bylo troufalé a nutně by vedlo k jisté zkáze. Bylo lepší vyhodit kotvy a oddat se osudu.

 

Piráti nás obrali i o to málo co nám ještě zbývalo na lodi. Co bylo opravdovým neštěstím pro nás pro všechny, ale bylo, že jsme se stali jejich zajatci. Nikdo se na nic neptal. Nikdo nenaříkal. Tak to zkrátka chodí. Na krk nám každému z nás navlékli kožený řemen, který byl spojen se svázanýma rukama za zády.  Jeden za druhým jsme jako drůbež pochodovali do nitra ostrova.  Vyplašené ptactvo nás hlučně okřikovalo. I vzrostlé cypřiše, kolem kterých jsme procházeli a které jsem měl tolik rád, mi tou dobou připadaly nepřátelské. Jejich větve mne napichovaly a vysmívali se mi.  Z houštiny jsme se husím krokem vydali do nedalekých kopců. Pod jedním z nich, v jednom z chráněných zelených údolí, bylo postaveno několik dřevěných klecí, ve kterých se tlačila spousta otrhaných, vyhublých, i různě zmrzačených lidských bytostí.
Tento koncentrát lidského utrpení, byl zde, v klecích zadržován na dobu, až bude moci býti rozředěn. Buďto smrtí, nebo jejich prodejem. Za takovýchto okolností málokdo zůstane člověkem, všichni se spíše chovali jak divá zvěř bez duše.
Probíhala zde podivná macerace, ve které se lidé koupali ve svém utrpení a bolesti, aby dočista pozbyli své důstojnosti, svého rozumu. Stávali se z nich vláčné, poddajné, sténající strojky bez vlastní vůle, bez přirozené touhy, bez vlastního názoru a přání.  Jakýkoliv vzdor se v těchto ohavných klecích drolil, rozpouštěl, aby nakonec zmizel bez jediné stopy, bez jediné vzpomínky. I my jsme se dostali do tohoto láku utrpení a běd.  Tehdy jsem pochopil, že i utrpení má své zákonitosti. 

 

V těchto tak těžkých dnech jsem přemýšlel o lidském osudu. Člověk si spřádá spoustu různých plánů, do kterých se snaží chytit svoje štěstí, stává se jakýmsi pavoukem, který si tká svou síť, a pak náhle PRÁSK! A všechno je jinak.
Bouře, piráti, nemoci, lásky a další nekonečná řada událostí, které člověka provázejí jako stín od jeho narození po jeho smrt a které může tak málo ovlivnit. Mnoho z mých přátel, se kterými jsem tehdy ještě před nedávnem popíjel kroitoské víno, již nikdy nespatří ani měsíc, ani oblohu, zkrátka nepocítí nic.
Žádná radost, žádné utrpení. Jen samá tma, ticho a stíny bez světel. Tak jsem si tehdy představoval smrt. Upadnul jsem do určitého stavu lhostejnosti a apatie.  Už jsem to nebyl Já, který se ve světě pohyboval a rozhodoval, ale byl to svět, který se ve mně zrcadlil. 
Uzavřel jsem se do sebe a nechával všemu volný průběh. Zvláčněl jsem. I utrpení nabylo oblých tvarů, a už se do mne tolik nezařezávalo. 

 

Pamatuji si na noc, kdy hvězdy jasně zářily na tmavém podkladu, a já jsem znenadání zakusil svěží a příjemný příliv energie, který mne doslova vytlačil mezi zářící kotouče na obloze, které jsem zrovna pozoroval. Pocit to byl tak intenzivní, tak svěží a tak sladký. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tam v epicentru sta běd, jsem zakusil něco, co se mi nestalo ani v dobách mých největších úspěchů.  Byl jsem naprosto šťasten. Tento prožitek proběhnul v mžiku, aby poté zmizel. Ale stopu, ten otlak, který ve mně zanechal, už jsem nikdy z mysli nevypustil. Někdy jej opět zažívám, to když pozoruji v našich chrámech stoupat dým z obětních kadidel, anebo tady na terase, když se dívám na ranní opar nad mořem, a v krvi mi koluje právě vypité víno.

 

Milý synu, to co má být jednou rozpojeno, žádný člověk ani vůle nedokáže trvale udržet. To co se má stát se taky jednoho dne stane. Ani já jsem nemohl zůstat v zajetí na dlouho. I když jsem měl tělo zesláblé a mnohdy jsem klesal na duchu, v žilách mi stále kolovala svoboda a to bylo důležité.

 

Po dvou měsících strádání jsem byl z klece vytažen a postaven do řady ostatních ubožáků.  Svázaní provazy jeden k druhému jsme opět tak jako na začátku šlapali, ale tentokráte směrem zpátky k přístavu. Dvě lodě, které už ledacos zažili a byly samá rýha a odřenina, se zvolna pohupovaly na vlnách a čekaly poslušně na další náklad.  Opět jsem pocítil svěží vítr a vůni moře. Na modré obloze kroužilo zvědavé ptactvo, a jejich let poukazoval na to, v jakých výšinách svobody se zrovna nacházejí.  Záviděl jsem jim to. Lodě nebyly velké a nás, zubožených zajatců byla spousta. Jeden po druhém s lhostejností okolních pirátů jsme byli natlačeni do temného podpalubí. Vzduch byl naplněn zápachem plísně a zkažené vody. Kolébajíce se zároveň s lodí ze strany na stranu jsme se do sebe navzájem tlačili. Po tři dny jsem se plavil a lapal po dechu. Jeden ze spolutrpících kdesi na druhém konci dřevěné kobky, započal zpívat. Byl to tak nádherný zpět, který mi vykouzlil na tváři slzy. Nemohl jsem uvěřit, odkud se vzala tam v temnotě a zatuchlině taková krása.“ 

 

Rubin se při posledních slovech pomalu zvedl z lenošky, přešel na okraj zábradlí terasy a zadíval se do okolní krajiny. Mohutná postava jako socha z mramoru tam tak chvíli nehybně stála opřena o granitové žebroví. „Už si nevzpomínám,“ pokračoval Rubin „o čem ten neznámý mladík zpíval, ale velmi živě vnímám pocit, který ve mně tehdy jeho hlas zanechal. Stále je tu se mnou a rezonuje v mém těle i teď po tolika letech a to v celém jeho rozsahu.“  Pomalu se vrátil ke stolu, aby do sebe vyprázdnil pohár lahodného vína a dále pokračoval ve svém vyprávění.

 

„Po těchto tak krušných dnech jsem opět stál na pevné zemi, nad sebou letící ptáky a čerstvý a silný slaný vzduch mi nafukoval zmožené plíce. Stál jsem na ostrově Lot.
Toto místo bylo pověstné svým velkým trhem s otroky, kde se rozhodovalo každým dnem o jejich příštím osudu. Nákupčí připlouvali ze všech koutů Egejského moře a odváželi si vybrané „kousky“.   I já jsem byl takto prodán a to jako písař a účetní pro jednoho statkáře, který pěstoval olivy na ostrově Samos.  Měl jsem opravdu štěstí, že jsem uměl číst, psát a počítat, neboť práce pro normálního otroka na statku spočívala v lopocení se do úmoru na poli, a to od brzkého rána do pozdního večera. Velmi neoblíbenou prací na statku bylo točení obrovského dřevěného kola, za pomocí kterého se roztáčelo mocné kamenné kolo a drtilo tak zralé olivy. 
Jaký výjev! Otroci drtili a zároveň byli drceni. Šťáva vytékala zároveň jak z oliv tak z nich.  V průběhu času, kdy se hrany obrousily a už jsem nebyl tak přísně střežen, jsem dostával i další drobné úkoly, které mne zavedly na pobřeží k přístavišti.

 

Za pomocí jednoho otroka jsem se schoval do velké nádrže, umístěné v podpalubí obchodní lodě, kterou jsme tam plnily olivami. Doslova jsem byl jimi zasypán. Olivy lehce chladili mé rozpálené tělo i mysl. Trest za útěk byl strašlivý. Velmi jsem si oddechnul, když jsem po několika pro mne dlouhých hodin pocítil pohyb lodě. Ano i čas může mít jinou délku.  Po šest dnů a nocí jsem se živil pouze olivami. Jejich šťáva, kterou jsem polykal mi připomínala otroky na statku. Jako bych polykal všechny jejich slzy. Dostal jsem horečku a trochu jsem blouznil.
Zdálo se mi o olivách, o potu, o slzách i o moři. Doslova jsem se koupal ve slaném snu.  Co jsem nevěděl, bylo, že loď najela svým levým bokem na ostrou hranu útesu a byla doslova rozpůlena na dvě poloviny. Pohupoval jsem se na vlnách moře za svitu měsíce a myslel jsem si, že sním. Bezvětří a měsíc ostře kontrastovali s křikem zraněných námořníků, kteří právě tonuli, a nebylo jim pomoci. Uvědomil jsem si, že se nejedná o sen, a rychle jsem se vysoukal na plovoucí kus prkenné podlahy ztroskotané lodě. Na tomto provizorním voru, jsem byl unášen spodními proudy kamsi do neznáma. Vzpomněl jsem si na svého otce, na jeho dřevěnou loďku, na jeho láskyplný pohled, jakoby tady vedle mne ležel a my oba společně čekali na čas, kdy budeme moci vytáhnout sítě a podívat se jaký byl úlovek. 
Až ostré středozemní ranní slunce mne probudilo a já uviděl před sebou pevninu. Nemusel jsem dělat nic. Prkenná podlaha spolu se mnou zvolna doplula až ke břehu.
Uvědomil jsem si, že jsem svobodný. Od doby kdy jsem se dostal do zajetí, uběhlo šest pro mne dlouhých měsíců v otroctví. Byl jsem sice bez jídla, bez vody, bez přístřeší, ale nic z toho nemohlo vyvážit pocit znovunabyté svobody.

 

Bílí racci jako sníh nade mnou kroužili a divoce křičeli. Už jsem jim nezáviděl jejich křídla, byl jsem nesmírně šťasten a naplněn pocitem znovunabyté svobody. Vlastně jsme si byli sobě rovni. Oni i já jsme byli odkázání pouze na sebe a na své potřeby, které mají ovšem ptáci docela jiné než člověk. Ale co se týče těch základních, jakými jsou potrava nebo přístřeší kam se schovat před nepřízní počasí anebo kam složit hlavu k poklidnému spánku, v tom jsme se od sebe určitě nelišili. Nespoléhat se na nikoho a na nic, v tom tkví jádro, ze kterého se rodí svoboda. 
Milý synu, v momentě, kdy začneš být na někom či na něčem závislý už jsi vazalem, sluhou. SVOBODA, TO JE DIVOKÝ TANEC. Je tu ovšem velké nebezpečí. Jakmile vlastníš něco, co ostatní nemají, budou se ti to snažit ze všech sil odejmout. Budeš trnem v oku všech ostatních, těch, kteří neměli takové štěstí. Budou ti závidět, házet klacky pod nohy, a když upadneš, budou se ti smát. Se svobodou je to ale ještě komplikovanější. Svoboda není věcí. Nejde tu o zlato, které by ti ostatní záviděli a ty bys jim ho mohl hodit jako psovi kost. Nejedná se ani o žádnou vysokou veřejnou funkci, které by ses mohl vzdát a tak se té smečky vlků nadobro zbavil. Tady se jedná o tvou svobodu. Musel bys popřít své bytí, svou přirozenost a stát se dobrovolně ovcí. Být zahnán do stáda a dělat „béééé“. „Za svůj život jsem poznal mnoho mužů a žen, ale bohužel o jenom zrnku z nich by se dalo říci, že byli opravdu svobodní. Většina lidí uvízne v síti peněz, vztahů, funkcí a vazeb, které mu přinášejí relativní bezpečí. Pseudosvobodu. Bohužel právě tímto způsobem si člověk zahrazuje cestu ke svému středu, ke svému bytí. Podívej se třeba na svého syna a mého vnuka, kterému bude na podzim šest let. Jak si hraje, vše zkoumá, nechce spát, je jako živá voda a oheň zároveň. Je krásný a zároveň divoký. To co mu, a myslím si, že všem dětem určitě nechybí je odvaha. Bohužel většina dětí ji v průběhu výchovy a pod tíhou dalších událostí pozbude a namísto ní se vtlačí ovčinec.

 

Ale pojďme zpět k mému vyprávění. Mé nohy se konečně dotknuly pevné země. Byl jsem sláb, ale nesmírně šťasten. Vzrostlé palmy se skláněly směrem k moři pod jednotlivými poryvy větru, které bez ustání sílily. Připadalo mi to, jakoby se ty palmy klaněly mně. Moře celé rozevláté. Znenadání se přihnaly husté mraky, které pokryly svou temně ocelovou barvou veškerou oblohu. Tou dobou jsem už byl v nitru ostrova, kde jsem hledal přístřeší. Stoupal jsem rychle nahoru do kopce, bos v otrhané košili a srdce mi divoce bušilo. Kapky deště počaly bušit do palmových listů a za nedlouho už také dopadaly na mé tělo. Celý smáčený prudkým lijákem jsem zalezl do nedaleké jeskyně ve skále. Okamžitě jsem ulehnul na měkkou zeminu a usnul. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel, ale když jsem se probral, slunce zářivě svítilo a ptactvo na sebe bez ustání štěbetalo z okolních stromů. Po dešti, ani stopy.  Musel jsem spát celý den a noc a potom ještě část dne. Vydatně jsem se napil z díry v jeskyni. Voda byla lahodná a pomalu zaplňovala prostor v hladovém žaludku. Takto osvěžen jsem se poprvé rozhlídnul kolem dokola a nebyl jsem sám. Zpoza stínu v jeskyni na hranici světla a tmy jsem uviděl v odstínech šedi sedící postavu starce. Uvítal jsem toto shledání, neboť jsem se mohl dozvědět, kde se nacházím, co je to za ostrov, kdo tady žije, jaké jsou zde poměry a mnoho dalších otázek se mi draly na povrch. 
Avšak stala se taková podivnost. Vše na co jsem se chtěl zeptat, se v přítomnosti tohoto starce rozpouštělo a ztrácelo. V okolí sedící postavy bylo něco velmi zvláštního, velmi jemného, těžko pochopitelného. Stařík seděl v lotosové pozici bez pohnutí, oči otevřené a celá jeho osoba vyzařovala autoritu a klid.
„Jmenuji se Nihil“ promluvil stařec s dlouhou bílou bradkou sofistikovaným hlasem a na jeho bronzové tváři se vykrojil široký úsměv.“ 
Rubin se zadíval na Zira, svého syna a pokračoval dále „Musím ti vysvětlit jednu důležitou skutečnost, která je tak jemná skoro až snová. Je jako pára nebo oblak plující po obloze.“
Rubin se na chvíli odmlčel a poté co se napil, pokračoval ve svém vyprávění.
„Celý můj život je prolnut takovou červenou nití, kterou se snažím uchopit do dlaně, o které vím, že jako jediná mne může dovést ke konečnému pochopení něčeho tak bezbřehého jakým je život sám. Tehdy v té jeskyni jsem tu niť do dlaně skutečně uchopil. Mohl jsem jí zkoumat, hrát si s ní, byla mou přítelkyní a já ji alespoň na chvíli rozuměl. Splynul jsem s ní.

 

Ta jeskyně mohla připadat neznalému člověku šedě a nehostinně. Ale já viděl geometrické obrazce na jejich stěnách, které se do sebe vlévaly. Stěny doslova ožívaly před mýma očima. Vzduch nasycen vlhkem příjemně chladil. Atmosféra, která se nacházela v jejich hlubinách, se stávala pro mne sytější, hutnější, okamžik času jakoby trval celou věčnost.
Vše bylo v pohybu a zároveň nehybně stálo. Minulost i budoucnost se slévaly do jediného okamžiku. Jestli je někde nesmrtelnost tak se nacházela právě v té podivné jeskyni, v těch chvílích mého rozjímání ve kterých jsem se ztrácel do pro mne neznámé říše, kterou jsem objevoval. Nebyl jsem. Kamsi jsem zmizel.
Když jsem oči otevřel, první co jsem uviděl, byla usměvavá tvář a velké oči jako dvě studny naplněné chladivou vodou, ve které jsem se koupal. Myslím, že se tomu říká zasvěcení. Nebylo potřeba jediné věty, jediného slova, vše se odehrálo mlčky. Tlumené zvuky života před jeskyní bylo sotva slyšet. Poprvé ve svém životě jsem se zastavil. Zůstat v tom stavu ještě chvíli by znamenalo zůstat v něm už napořád a koupat se v těch hlubinách nekonečna.
Sklonil jsem se k nohám starce, políbil je a odešel jsem do tepající zelené barvy, ven z jeskyně a odnášel si sebou kousek věčnosti.

 

Ziro, nechci tě zatěžovat s věcmi tak všedními jakými jsou prodávání, nakupování, dohadování se, smlouvání o ceně atd.  Ale tuto část mého života už jistě znáš. Během dalších dvaceti let jsem vybudoval obchodní flotilu lodí, se kterou nyní operujeme v Egejském moři. Stálo mne to mnoho úsilí a energie. Zcela jsem se ponořil do obchodování. Nyní jsem pochopil, že se bohatství od určité výše stává bariérou ke svobodě.
Do určité míry bohatství svobodu přináší, ale vzápětí se od jisté hranice stává velkým problémem.

 

Celým mým životem se v pozadí line červená niť, která se tu a tam objeví na povrchu, aby mi opět vyklouzla z dlaně. Nyní ji pociťuji velmi silně a vím, že už nemám času nazbyt.
Jsem stár a toto je má poslední příležitost jak ji pevně uchopit. A proto jsem se rozhodnul odejít z veřejného života, a to vše proto, abych se mohl plně ponořit do tajůplných hlubin záhady všech záhad.  A kde jinde bych to měl provést než právě v oné jeskyni.
Existuje staré perské přísloví, které praví: Sílu koně můžeš poznat také podle toho, jak rychle se dokáže zastavit. A já jsem se právě zastavil. “
Dvě tázavé oči se zahleděly na Rubina, který si hladil svůj dlouhý hustý vous, zatímco dodal,
„Ano, již brzy vypluji na svou cestu.  Obě oči Zira se zalily slzami, neboť věděl, že se jeho otec už nikdy nevrátí.

 

 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku