O rybáři a lovu

 

Byli dva. Jeden rybářem tělem i duší, který nevynechal jedinou příležitost, aby mohl chytat ryby. Druhý člověk, který se o rybaření nikdy nezajímal.

 

Jednou v hospodě se sešel rybář s druhým člověkem a vyprávěl o lovu tak poutavě a živě, až se nakonec domluvili na společném lovu.

 

V pět ráno už seděli na místě kousek od břehu jezera.  Dva pruty jako meče byly položeny na stojanu a směřovaly k vodě. Temnota ukrývala své poklady, které se rybář snažil odnést.  

Hodina plynula za druhou, návnada se měnila za jinou a oči rybáře bez ustání sledovali pruty. Nic. Ani záběr.  Když slunce dosáhlo výše, které lidé říkají deset hodin, rozhodnul se rybář ukončit lov. Ještě chvíli, jako v naději, se rozhlédnul po hladině a potom definitivně sbalil do futrálu oba pruty.

 

Rybář a jeho společník se vracejí domů. Rybář naříká nad nezdarem jeho společník, promlouvá o svých úlovcích:

 

„Měl jsi pravdu. Rybaření je úžasná záležitost.

Sítě, do kterých lovím, jsou silnější než ocel a přece nejsou vidět. Nedají se nahmatat, a přece se neroztrhnout. Úlovky, které uvíznou v síti, si ponesu ve svém srdci.

 

Jak klidný byl východ slunce.
Jaká hra světel a stínů.
Zpěv, achh, ten zpěv.
Kolik různých hlasů zaznívalo v houštích a křovinách.
To neustávající štěbetání a šumění křídel přes hladinu a zpět. Ten zvířecí křik z protějšího ostrova, za který by se nemusel stydět ani Hitchcock.
Napětí v očích rybáře nad možnou kořistí.

 

Ano, nejde tak o rybu jako o rybaření.“
 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku