Bajka o vráněSeděl jednou jeden filosof na lavičce v parku. Přímo nad ním na větvi se nadouval holub, aby udělat svou potřebu. Filosof se zadíval do mraků, pak na holuba; odhadnul sílu a směr větru a četl dále. Otočil stránku a bááác.

 

Zelená hmota dopadla na slovo člověk a rozstříknula se přes tři řádky. Bílým ubrouskem setřel filosof kaňku života a pokračoval v četbě o Vráně, které připadal černý kabát příliš těsný, příliš černý a vůbec tuctový.

 

Pozorovala okolní vrány, které krákaly a poskakovaly vesele po holých větvích.

 

Vrána se zamyslela a dostala nápad. Letěla k sově a poprosila ji, aby ji vytvořila nový kabát. Sova si vránu změřila pohledem, a namíchala žlutou barvu, kterou obarvila vráně hlavu. Potom modrou obě křídla a nakonec zobáček na červeno.

„Táák a je to!“ promluvila sova a podávala zrcátko vráně.
„Nu pěkné, pěkné“ nadouvala se barevná vrána, poděkovala, dala sově kus sýra a letěla pryč.

 

Zanedlouho padnul výstřel a vrána se skácela mrtvá k zemi. 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku