Platan O platanu, který chtěl zemřít

 

V královské zahradě rostl obrovský platan, který usychal a nikdo nevěděl proč.

 

Král povolal nejlepší zahradníky a žádal po nich, aby mu jeho oblíbený strom vyléčili. Avšak žádný z nich nebyl schopen strom uzdravit. Nikdo nevěděl, čeho se mu nedostává a proč hyne.

 

Král rozhlásil, že ten kdo strom vyléčí, toho zahrne zlatem. Přicházeli zahradníci, doktoři i mudrci ze vzdálených zemí, ale jen pokyvovali hlavami a vraceli se tam, odkud přišli. Nikdo nebyl schopen stanovit diagnózu natož strom vyléčit.

 

Platan ztratil veškeré listí a i kůra se mu započalo odlupovat.

 

Král byl zoufalý, vždyť strom pamatoval na dobu děda jeho dědy; byl to posvátný strom a byl symbolem života.

 

Jednoho dne vstoupil do zahrady s větrem tulák.

 

„Což nevidíš ty zmetku, že je strom nemocný a je vyhlášena odměna za jeho uzdravení!“ Obořil se na něj hlídač.

 

„Nevěděl jsem, že je to královská zahrada“, pravil tulák „ale můžu se na strom podívat a zkusit štěstí.“ Hlídač ho tedy dovedl ke stromu.

 

Tulák se podíval na strom a pravil: „Pracuji pouze v noci. Přijď si pro mne zítra.“  Hlídač uzamknul zahradu a odešel.

 

Tulák byl velmi unaven, a proto ulehl pod nemocným stromem. Nastala půlnoc, když prolétající sýček zavadil o tulákův spánek, vyletěl na platan a pravil:

 

„Není nemocný, jen je smutný, a smutný je proto, že nemůže dosáhnout na hvězdy. Ale cožpak to jde?

 

Vždyť my ptáci létáme daleko nad koruny stromů a víme, že se ke hvězdám nedostaneme ani za tisíc životů a proč vůbec a k čemu? Platan říká, že jediná cesta jak se tam dostat je zemřít! Tsssssssss!“

 

„Zeptej se ho“, promluvil tulák, „zda někdy slyšel o stromu, který by nebyl pokácen, nepodlehl by požáru, větru nebo hnilobě a kdyby nakonec všemu ušel, nedostihlo by ho stáří.

 

„Platan říká, že nezná žádný takový strom, kterého by nedostihla smrt.“ Řekl sýček.

 

Pravil tulák: Většina stromů je tak svázána se zemí, tak obtěžkána větvemi, listím a plody, že hvězdy nemohu spatřit a přes všechny své starosti se sklání k zemi;

 

Jen málo z nich se o své kořeny opře, aby se vzepjaly vzhůru k obloze;

 

a pak je jen zlomek těch, ve kterých hvězdy vznítí nadpozemskou touhu stát se něčím jiným; stromy uzavírají své kořeny, aby se tak osvobodili od zemské tíže a vznesly se ke hvězdám.“

 

„Ale nač ten spěch“ ozval se sýček a přeletěl na nižší větev a pravil: „Cesta ke hvězdám vede jedině skrze smrt, a smrt potká přece každého, na tom není nic neobyčejného. Jen život, který je naplněn životem, je opravdu něco neobyčejného; každý, kdo přikládá váhu vnějšímu, uvnitř zhloupne.“

 

Nastalo ráno, a bylo vidět, jak se platan mírně zazelenal, aby se za pár dnů zcela uzdravil.

 

Král zahrnul tuláka zlatem a zeptal se ho, jakým způsobem dokázal to, co nedokázal žádný ze zahradníků, žádný doktor ani mudrc.

 

„Jen ten“, pravil tulák, „který přehlédne to, co je nepřehlédnutelné, dá se říci, že má přehled.“

 

 „Mluvíš v hádankách, ale budiž nechej si své tajemství pro sebe, platan je uzdraven a to je více než tisíc slov. Máš nějaké přání, abych prosadil jeho splnění?“ zeptal se král.

 

 „Chodím po světě“, pravil tulák „a nabírám si Opravdového, co ještě chtít více. V malinkatém pytlíku se nepřenese nic velikého. Šetři svým zlatem, protože ty ho potřebuješ víc než já. Tvé kořeny jsou jako delta, mocné řeky proudící do Oceánu splněných přání; přání se vypaří a vše započne znova. Jsi vězněm v uzavřeném koloběhu tisíce věcí.“

 

Od té doby co odešel tulák s uzlíkem zlata, se všem platanům odlupuje kůra, jako připomínka na vnitřní proměnu, která jediná dokáže naplnit život životem.

 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku