Na cestě lesem

Jednou si takhle jedu na formanském voze, před očima, dva páry mých hnědáků lesknoucí se v ranním slunci a cválajíce po udusané zemině. A tu v hlubokém  lese v dáli vidím, jak sedí na pařezu, takový stařeček, s dlouhým bílým vousem.
Přijedu tedy blíže, abych se ho vyptal, zda snad nepotřebuje pomoci; pomyslel jsem si, že bych ho mohl třeba odvézt do vesnice. Ten dědek byl ale velmi zvláštní. Nebylo to tak v jeho vzhledu; takových podobných typů vídávám tu a tam na poli, na vesnických slavnostech, méně už ve městech, ale přece jen to není něco neobvyklého. Dlouhý bílý vous až pod kolena; nu dobrá, tak velký a hustý jsem ještě neviděl, ale to co bylo opravdu zvláštní, byl jeho pohled na časový tok. No usuďte sami, povídám mu:

 

- Dědečku, co tady v tak hlubokém lese pohledáváte? Nepotřebujete, třeba někam odvézt?


- Panáčku, děkuji, ale nepotřebuji ničeho. Jsem sběratelem času. Celý svůj život jsem mu zasvětil. Žiji v nedaleké jeskyni, ale chodím si častokráte sednout tady na ten pařez, co mám pod sebou. Krátím si tak svou dlouhou chvíli, zatímco čas se ve mně pomalu shromažďuje. Během hovoru si dědeček pomalu hladil svou sukovitou dlaní vousy, vypadalo to, jakoby si je natahoval.

 

- My všichni jsme přece v osidlech času, jaký význam má ho ještě dále hromadit? Otázal jsem se dědka.

 

- Když jsem byl mlád, hodně jsem přemýšlel o tom, co nejcennějšího může v životě člověk vlastnit. V průběhu času mi z množiny možností zbyl právě jen ten čas. Zjistil jsem, že toho má člověk největší nedostatek. Čas se nedá koupit, a všichni, které jsem znal, si stěžovali, že ho mají málo. Nikdo nebyl se svým přídělem spokojen. Den, aby mněl 48 hodin, a i to by bylo málo. Proto jsem se rozhodnul, zasvětit Času svůj život. Je to vzácná, komodita. Velmi kluzká, člověk se narodí, v něco vyroste, projde životem, a na smrtelné posteli začne přemýšlet o tom, že je jeho čas už zpečetěn. Každým nádechem do sebe nasávám čas a mám ho tolik, že bych ho mohl i rozdávat, tedy pokud by to bylo možné.

 

- Trochu jsem se pousmál, a pravil. Při vší úctě dědečku, nemyslíte, si že jste to právě Vy, který toho času už moc nemá. Že je to všechno obráceně, než si myslíte. Že jste svůj čas promarnil.

 

- Není možná! Času se nebráním, vítám ho každý den, stal se mým přítelem. Jsem jeho výtvorem a s otevřenou náručí vítám, každý letokruh, který do mne svou tajemnou rukou zapíše.

 

- Tak tedy sbohem dědečku, a pozdravujte za mne Čas, protože já nemám na něj pokdy. Prásknul jsem do svých koní, ovanut raním vlahým vzduchem, jsem pokračoval ve své cestě.

 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku