3

 

„Plujte pěkně spořádaně!“ zvolal mrak ve tvaru boty.

 

„No tak! Ať se mi nikdo z vás neztratí z dohledu.“ Obláčky se kolébaly jeden za druhým a vytvářely na obloze bílé nadýchané koblihy.

 

Mráček byl velký neposeda a uháněl mezi ostatními obláčky a velkými mraky nahoru a dolů, doprava i doleva a ani chviličku nevydržel na stejném místě a už vůbec nedržel majestátní formaci s ostatními mraky.

 

„Aby se z tebe mohl stát velký mrak, který se umí proměňovat, musíš se naučit proplouvat oblohou klidně a trpělivě, tak jako já a pokud budeš neustále měnit svou polohu, nikdy pořádně nenarosteš a zůstaneš jen obláčkem.“ Řekl mrak Bonifác, do kterého Mráček narazil.

 

„Ano, chci se stát velkým mrakem, který se umí proměňovat!“ zvolal Mráček a radostí vyletěl vzhůru a narazil do mraku nad sebou. „Dej si pozor nebo tě roztrhám!“ zlobil se mrak ve tvaru tlustého psa a opravoval si svůj rozhozený tvar.

 

 Mráček opatrně obeplul několik bílých koblih a vrátil se zpátky k většímu mraku.

 

„Prosím, prosím ………chci se naučit proměňovat! Pomůžeš mi?“ Třel se Mráček o mrak a jeho oči říkaly, že to myslí opravdu vážně.

 

„Ještě nejsi dost velký a vůbec je nebezpečné pro prcky jako jsi ty se proměňovat. Může se ti stát, že část tvého obláčku odpluje pryč a ty nebudeš mít sílu ho stáhnout zpět k sobě.“ pravil Bonifác, ale Mráček se už od něj nehnul ani na kousek a neustále ho prosil a žadonil a poletoval kolem něj, až se mrak nakonec rozhodnul, že to přece jen s Mráčkem zkusí. 

 

„Začneme něčím lehčím, prcku!“ zvolal Bonifác a podíval se na modré nebe. Ale nejdříve ti řeknu trochu teorie.

 

Prakticky se můžeš proměnit v cokoliv, co si budeš přát.“ Začal Bonifác. „Všechno záleží na síle tvé fantazie. Je tolik různých tvarů, jako je kapek v moři. Fantazie je mocná čarodějka!

 

Tak, můžeme začít nebo máš ještě nějaké otázky?“

 

„Nemám a chci se proměnit v hvězdici!“ Rozhodnul se Mráček.

 

„Ne, to nepůjde, hvězdice sice vypadá jednoduše, ale je velkým uměním vytvarovat ostré úhly jako mají hvězdice, začneme něčím, co má oblé tvary, tak třeba….“

 

„Koule, chci se proměnit v kouli, ve které se budu kutálet po obloze!“ Zvolal Mráček.

 

„Ne, to by taky nešlo! Koule je příliš dokonalý tvar, musíme začít něčím, co je sice oblé, ale ne kulaté, začneme třeba ……vlnkou, nebo vázou.“

 

„Ano! Budu vázou a později si tam dám i květinu“ rozradostnil se Mráček.

 

„Musíš si dát pozor na vítr, aby tě nerozfoukal.“ Řekl Bonifác a pokračoval.

 

„Celá technika spočívá v rotaci. Představ si, že jsi na hrnčířském kruhu…. Víš, co je to hrnčířský kruh?“

 

„Vím, co je to kruh“ řekl Mráček a předvedl před mrakem spojitý oblouk. „ Ale hrnčířský kruh ……. o tom jsem v životě neslyšel, ledaže bych vytvořil kolečko spolu s hrníčkem?“ zamyslel se Mráček.

 

„Che che che“ Zalykal se smíchem Bonifác. „My vlastně žádný hrnčířský kruh nepotřebujeme; to jen lidé s jeho pomocí vytvářejí vázy, amfory a jiné hliněné nádoby.

 

 2

 

Mrak se chvíli soustředil, potom se nafouknul a roztočil dokola. Ve víru se započal rýsovat tvar a z mraku se stala štíhlá váza.

 

„Jéé, to je krásné“ zvolal Mráček. 

 

„Tak znova“ štíhlá váza se nafoukla a pak se roztočila a stala se nízkou vázou s širokým hrdlem.

 

„Bravo!“ Tleskal svými obláčky o sebe Mráček.

 

„Teď je řada na tobě!“ Ukláněl se Bonifác.

 

Mráček se nafouknul a roztočil. Točil se a točil, a když se dotočil, byla z něj jen rozpláclá plastelína. Zkoušel to znova a znova, ale výsledek byl téměř stejný.

 

 „Musíš držet myšlenku na vázu a nesmíš ji pustit ani na chviličku ze svého obláčku. Všechno záleží na tom, jak moc se dovedeš soustředit jen na tu jednu jedinou myšlenku. Jak ji vtělíš do svého tvaru. Musíš se stát vázou ještě dříve, než se v ní proměníš.“

 

„Aha! Tak teď něco uvidíš!“ Mráček se chvilku soustředil a hned na to se tak divoce roztočil, až z něj kousky obláčku odlétávaly kolem dokola.

 

1

 

„Ale takhle to nemůžeš dělat! Zvolal překvapeně Bonifác a zastavil točícího se Mráčka „To je velmi nebezpečné! Vždyť ses málem vytratil z oblohy. Nesmíš se točit ani příliš rychle ale ani příliš pomalu. Musíš se roztočit tak akorát.“ A přitom pomáhal Mráčkovi sbírat jeho roztroušené obláčky.

 

„Promiň“ pokračoval Bonifác, je to moje chyba, zapomněl jsem ti říci, že ještě před tím, než se roztočíš, musíš myslet taky na své těžiště, kterého se musíš držet, jinak se ti může stát, že se rozprskneš po obloze a už tě nikdo nedá dohromady. Často se to stává líným mrakům, kteří nedrží svůj tvar, a které vítr nejdříve naředí a potom rozfouká na všechny strany.“ 

 

„Co je to těžiště a za co se drží?“ Zeptal se Mráček.

 

 „Jak jen bych ti to vysvětlil…“ podrbal se Bonifác v mlze na bradě a pokračoval. „Každý z nás má své těžiště, ale jen málokdo s ním dokáže pracovat, protože ani neví, že ho vůbec má. Abys ho mohl poznat, musíš ho nejprve nalézt.

 

Už si někdy spatřil Tajfun?“ Zeptal se Bonifác.  

 

„Oh, jen jsem slyšel, že je velmi nebezpečný a kdo se k němu přiblíží, toho strhne do svého víru a je s ním konec.“

 

„Víš Mráčku, říká se, že uprostřed Tajfunu je veliká prázdnota. Není tam vůbec nic. Jeho střed je neviditelný, a proto je Tajfun tak mocný. Vše se kolem něj otáčí, ale jeho střed je bez pohybu. Těžiště je jako velká prázdnota, kolem které se vše otáčí.

 

„Už to mám! Zvolal Mráček. „Takže se musím soustředit na tvar, držet se své prázdnoty, a pak už se jen roztočit a ….“ 

 

Mráček se roztočil a tentokrát vytvořil tvar pokroucené roury, ze které pokukoval na Bonifáce.  

 

„Výborně, bravo! Radoval se Bonifác. Znova a znova, musíš trénovat ……. „

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku