Byl jednou jeden malíř. Jeho oči byly o něco větší než by se na jeho malou hlavu slušelo. Měl je přímo velikánské. Pro malíře jsou oči jako pro hudebníka sluch. Nasává barevné kombinace, které pak rozmazává na bílé plátno. 

 

Velcí malíři vnímají barvy, které většina lidí nevidí. Človíčkové jsou pak v honosné galerii překvapeni, když poznávají něco známého a v duchu si říkají: „Jakže? Je to možno? Ta barva! Ach ano, přece toto je barva pampelišky“ a už se rozpomínají, že byli přece také mladí, plní sil a že svět, který měli na dlani, byl zářící a pln krásných a tajemných barev. Malíř, o kterém píši, měl navíc hbité prsty, které vytvářely kouzelné linie, jako by ani nepocházely z tohoto světa. Namaloval vše, co se namalovat dalo a chyběl mu jen západ slunce. Proto se odstěhoval z prašného velkoměsta, do malé chatky na břehu moře. 

 

Každý podvečer chodíval malovat na vysokou skálu západ slunce, ale když se ráno na plátno podíval, neubránil se zklamání. Nemohl vykreslit to magické, které Slunce vyzařovalo. Měnil plátna za jemnější, zkoušel jiné štětce, vyráběl nevšední barevné kombinace, ale nic z toho jej neposunulo blíže k vyjádření nadpozemského, které chtěl na své plátno ulovit.

 

Maloval jeden obraz za druhým, ale nebyl u cíle blíže, než když začínal. Byl zoufalý a nešťastný. Tvar slunce byl jednoduchý a každé dítě jej namaluje, ale barva byla klíčová a tu se mu namíchat nedařilo. Navíc každý podvečer bylo sluníčko o trošku jiné.

 

Jednoho večera dostal vysokou horečku. Celý se třásl a bylo mu jasné, že tento večer malovat nebude. Uvařil si čaj s rumem a zachumlal se do přikrývek. Na skříních, vedle židle, pod postelí, všude se válely jeho nepovedené „západy slunce.“ Jedno plátno našel i pod polštářem. Naštvaně hodil nepodařené sluníčko do kouta a přitom se bouchl nosem o hranu postele.

 

Spustila se mu kapička krve, která padla na bílé prostěradlo. Zadíval se na karmínovou skvrnku a připadala mu jako dokonalý západ slunce a přitom si přál umět namíchat přesně takovou barvu, jakou míchá samotná existence. Být přímo u zdroje.

 

„Tak tady jej máš“ Ozvalo se z pod obrazu.

 

Malíř si myslel, že spí a tak se ničemu nedivil a od malého skřítka si převzal nabízený malířský štětec. Než stačil cokoliv říci, skřítek udělal pukrle a zmizel.

 

Ráno malíř dychtivě hledal slunce na prostěradle, ale ohnivá barva byla pryč. Zůstala jen rezavá a po okrajích hnědá skvrna.

 

V podvečer se cítil odpočatě a tak si sbalil malířské náčiní a vykročil na skálu. Na útesu, rozložil rám s bílým plátnem, připravil si štětce a začal míchat barvy. Zhluboka se nadechl, neboť tento večer bylo Slunce neobyčejně ohnivé. Teď nebo nikdy pravil si v duchu, nabral barvu na štětec a než stačil máznout na plátno slunce, spatřil na zemi něco lesknoucí-se, které mu muselo vypadnout s malířského pláště. Odložil kapající štětec do trávy a uchopil zářící štětec. Namířil s ním na Slunce a začal malovat. Barvu nabíral přímo ze Sluníčka.  „Ano!“ Zajásal. „To je přesně ten barevný odstín!“ Než slunce zapadlo, stihl namalovat ten nejkrásnější západ slunce pod Sluncem.

 

Ve svém domečku nakláněl čerstvé plátno do všech stran a kochal se a kochal. Druhý den ráno zkusil namalovat modré nebe, trávu a stromy. Namočil štětec do květiny a odebral si odstín žluté, otřel štětcem o oblohu a nabral si modrou, namířil s ním na moře a dostal temně zelenou, přetáhne štětcem letícího racka a má bílou. Obrazy, které kouzelným štětcem maloval, vypadaly jako živé. I sám malíř se podivoval, protože to někdy v obraze vypadalo jako by v nich opravdu ptáci létali a stromy se vlnily a moře se dmulo tak, že by mohlo přepadnout přes okraj rámu.

 

Obrazy se dobře prodávaly a malíř se stal velmi slavným. Jakým způsobem své barvy míchal, nikomu neprozradil. Říkal tomu výrobní tajemství.

 

Jednoho dne se pan Namáček, tak se totiž malíř jmenoval, rozhodl překonat sám sebe. Napadlo ho namalovat něco, co ještě nikdo před ním, ani on sám nenamaloval. Namaluje hrad, ve kterém se dá jíst, pít a spát. Objednal si obrovské plátno, ke kterému byl vyroben dřevěný rám.  Namáček si přistavil štafle a pustil se do díla.

 

Po tři dny a tři noci, jako v horečce pracoval, až byl hrad postaven, tedy pardon namalován. Ale spíše to vypadalo, že tam hrad opravdu stojí. Byla z něj cítit novota, barvy ještě nezaschly. Namáček sestoupil ze štaflí, odcouval padesát metrů dozadu, a na jeho tváři se rozlil úsměv. Pan Očko, který tajně malíře pozoroval, vyprávěl, že malíř vchází tajemným vchodem do obrazu, ale co tam dělá, netuší. Ví jen, že po několika hodinách vychází unavený ven. A od barev zašpiněný nikdy nebyl. Další týden pracoval malíř na interiéru hradu. Otevřeným oknem namáčel svůj štětec do Slunce, Měsíce i hvězd, ale tou dobou už pan Očko spal a tak o tom nemohl nikomu nic říct.     

 

Když bylo dílo hotovo, svolal Namáček vlivné novináře, aby se jako první přesvědčili o novém umění, které se zrodilo pod jeho štětcem. Novinářů bylo asi padesát osm a všichni se pohodlně vešli do trůnního sálu hradu. Pan Namáček, který seděl na zářícím křesle, jako císař ukazoval na safíry a diamanty a všechno to zlato, které jemně zářilo a osvětlovalo vnitřní prostory hradu.

 

„Fenomenální“ vykřikovali pozvaní hosté.

 

„Pánové, toto není vše, oznámil pan Namáček ze svého trůnu. Rozhodnul jsem se, vytvořit celou planetu. S oceány, zvířaty, ptáky, …. „

 

„Ne zatím bez lidí.“ Odpovídal na dotaz pana Nosíka z listu „Srážka rovnoběžek“ zda namaluje také obyvatele. Malíř Namáček pokračoval: „Lidé by na takovouto planetu mohli jezdit na dovolenou, nebo i žít. To už nechám na lidstvu, jak s mým uměním naloží. Teď mne nechte tvořit. Budu potřebovat obrovské plátno a spoustu času, pevně věřím, že se mi dílo povede.“ Podivně se usmál, což si všimlo jen několik novinářů. Přesně jen dva novináři. Pan Nosík a paní Rozevřelová s týdeníku „Planetárium.“ 

 

Když byla obrovská konstrukce postavena, malíř se dal do díla. Nabral štětcem Jupiter pak kousek Venuše a Marsu, do všeho přimíchal trošku Měsíce a plácnul štětcem o bílé plátno. Sám se podivoval, jak to jde snadno a za dva měsíce se už fialová planeta vznášela několik metrů nad zemí.

 

Mezi pozvanými hosty byli jen ti nejvýznamnější človíčkové. Bylo jich tři sta padesát osm. Mohlo by jich být také tři sta padesát osm tisíc, protože by se na planetu vlezli všichni. Ale tolik důležitých lidí se nenašlo. Zástup vybraných prošel mlhavou branou a objevili se na vrcholu útesu. Dole pod nohama se vlnilo azurové moře. Obloha byla fialová a vítr jemný jako samet. Ale co to! Ozvala se rána jako hrom. Planeta praskla a zlom se šířil rychlostí blesku. Nastal chaos. Významní lidé se chovali jako vyplašené opice a snažili se zachránit skokem z útesu. Ale pozdě! Planeta se rozpadla na dvě poloviny a rozpůlil se i malířův štětec. Pan Namáček nemohl domyslet složitost gravitace. Vytvořil dílo, příliš hmotné. Byl přece jen malířem ne fyzikem.

 

Malíř se probudil ve svém domečku u moře, zachumlaný do přikrývek. Dopil čaj s rumem a byl šťasten, že si může namalovat západ slunce, který sice nebude dokonalý, ale kterým nemůže nikomu ublížit. 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku