Jezevec

Trochu hlíny odpadlo z díry a vylezl jezevec. Člověk by se až divil, jak může vypadat tak čistě, když přece žije v temné noře, kde je plíseň, vlhko a pavouci. Jezevec si olíznul stříbřitý kožíšek a pomyslel si. „Celý svůj život trávím okolo své nory, do které se na noc vracím. Takhle vlkem kdybych se stal! Mohl bych běhat svobodně po lese a nebát se o svůj kožich. Naopak ostatní zvířata co jich je les plný by mě respektovala a zároveň by se mne bála. To by byl krásný život“, zasnil se jezevec a zalezl zpět do své nory.

 

Ráno se probudil a zjistil, že je vlkem. Měl pocit moci a síly. Vyškrábal se z nory a rozběhl se nazdařbůh přes les a uháněl jako vítr. „Nu dobré je to“ brumlal si jezevec pod čenichem. Už z dálky se mu veškerá zvěř vyhýbala a i ptactvo se s křikem vznášelo nad stromy a bálo se usednout zpět na větve.

 

Protože to byl opravdu chytrý jezevec, brzo si vydobyl u ostatních vlků respekt. Byl mazaný a výřečný a brzo se stal vůdcem vlčí smečky. Jezevec uměl vycítit kořist a jeho plán jak ji ulovit byl vždy provázen úspěchem. Až jednoho dne se vlčí smečka srazila se lvem. Lev svou mocnou tlapou a jediným úderem rozdrtil jednoho vlka a vrhl se na druhého a třetího. Vlci se rozprchli a zastavili se až daleko na kopci, kde jistili, že jich je jen polovina. Jezevec se smutně stočil do klubíčka, ve kterém se zamyslel. „Teď už nebudu mít klidu, lev je daleko mocnější než vlk! Kdybych se tak stal lvem! To bych si potom mohl užívat života a svobody plnými doušky“.

 

Ráno jezevce probudilo hrozivé vytí, a když otevřel oči, zjistil, že všichni vlci prchají pryč. Stal se lvem s mocnými pazoury a zubisky. Nadechnul se a zhluboka zařval tak jak to dovedou jen lvi. „Jsem králem všech zvířat!!“ Rozléhalo se do údolí. Nikdo neměl odvahu se mu postavit do cesty, a protože byl jezevec velmi chytrý brzy se seznámil se lví smečkou, která ho přijala do svého středu. Svou mazaností a výřečností se stal brzy vůdčím lvem. Rozděloval úkoly, radil a urovnával lví spory, až jednoho dne se ozvaly v lese výstřely. Padla rána, druhá a třetí. Ozvaly se lidské výkřiky a dva lvi se skáceli mrtví k zemi. Ostatní lvi včetně jezevce se pod palbou rozutekli každý na jinou stranu.

 

Sám jezevec odběhnul daleko do temného lesa, kde unaven ulehnul do houštin. Toho dne usínal s myšlenkou na člověka a přitom se kousnul zlostně do tlapy a pomyslel si „tak přece je ještě někdo mocnější než je lev“ a jezevce zasáhla touha ze zvířat nejvyšší a to touha stát se člověkem.

 

Jezevec otevřel oči a zjistil, že je mu hrozitánská zima. Olíznul se a ucítil, že jeho kůže je zcela holá, bez srsti. Celý vzrušený se postavil na obě nohy, až se mu z toho hlava zatočila.  Ještě nikdy ve svém životě nezkusil takového pocitu. Udělal několik kroků, ale ostrý trn se mu zapíchnul do paty. „Ouuvej“ zaklel jezevec a hned usednul, aby si trn z paty vytáhnul. Ani si ránu nemohl olíznout.

 

„SSSSSSSS“ zasyčel varovně had a jezevec si uvědomil, že musí rychle z lesa pryč, že tady už není pro něj místo. S myslí plnou strachu putoval po dva dny divokým lesem bos, hladový a žíznivý až narazil na malinkatou vesnici.

 

Jezevec prokázal svou chytrost a výřečnost a brzy se ve své nové podobě zorientoval. Nejprve pomáhal místnímu obchodníku s rozvozem zboží a poté zastával složitější činnosti. Rychle se naučil číst a psát a mohl se tak domoci lepšího postavení. Uběhnul jeden rok a jezevec se stal váženým a vyhledávaným pro své rady. Chodili se za ním radit i z okolních vesnic. Zjistil, že existují města, která jsou tak velká jako třeba sto vesnic. S malým kapitálkem se jezevec vypravil z vesnice, která už mu připadala těsná do hlavního města. Když do města dorazil, začenichal, aby vycítil nové příležitosti. Nejprve začal obchodovat se dřevem, neboť les znal dokonale a věděl, na jakých místech roste rovné a zdravé dřevo.

 

Později když zjistil, že pro lidi znamená zlato více než všechno ostatní dohromady, si vzpomněl na jedno místo, kde se zlato válelo v polostínu mohutné hory. Neváhal a ihned se tam vypravil a opravdu uviděl spousty zlatých valounů. Nasbíral tři plné bedny zlata a vrátil se zpátky do města. Zlato prodal a za utržené peníze si koupil celou horu. 

 

Založil těžařskou společnost, která den po dni ukrajovala kousky hory, ze které plynulo zlato proudem, a za další rok se stal jezevec nejbohatším obyvatelem ve městě. Přicházelo za ním mnoho lidí a žádalo o peníze o rady o to a tamto. Byl zván do různých spolků, aby pronesl svou řeč. Jezevec peníze rozdával, rady udílel a za své zásluhy byl odměněn nejvyšším státním řádem.

 

Jezevec pocítil jak stárne a jak mu ubývá sil až jednoho dne ulehnul do stráně a zadíval se na hvězdy. A najednou se mu otevřel ohromný prostor, pro to co se může stát a kým může být. Začenichal a cítil, jak se propadá do nezměrného, ve kterém se ztrácel ………… Nečekal takové možnosti a něco takového ho nikdy nenapadalo. V tu chvíli se jezevec probudil ze svého snu a zjistil, že je ve své noře a vše je tak jako bylo dříve.

 

Byla stále temná noc a jezevec vylezl z nory. Začenichal, zvednul hlavu a v jeho očích se poprvé objevily hvězdy. 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku