oko

 

Už po mnoho měsíců se trmácím bezútěšnou krajinou, ale nelituji. Není totiž jiného východiska a jediná možnost, která mi ještě zbývá je nalézt jezero bohů.

 

Za svůj život jsem vybojoval stovky soubojů a nikdy jsem nebyl poražen. Ale to s čím se musím utkat je tak jemné, že ocel mého meče na to nestačí. Nemůžu se dostat pod kůži mého nepřítele. Ne protože by byl tak chráněný, ale protože je tak malý. Trpím nemocí, která je v mém světě pokládána za nevyléčitelnou. Choroba je to tak nebezpečná a zlá, že kohokoliv potkala, živ nevyváznul.

 

Nikdo přece nechce předčasně zemřít a každý se snaží, aby si zachoval svou duši, alespoň do doby přirozeného stáří. Jsem mladý a silný a nechci umírat bez boje. Ale nesnáším, když svého soupeře nemůžu vidět, nemůžu ho nahmatat, zatímco on může udeřit kdykoliv.

 

Vím, už se ozývá a na tváři mi vyrazily žluté boláky. Předehra nemoci se strašlivým koncem. Měl jsem možnost v lazaretu pozorovat všechna ta její stádia, a řeknu vám, není to pěkný pohled. Poslední stádium nemoci je rozpad za živa v děsivých bolestech. Mnozí, které choroba dostihla, raději odcházejí do světa stínů, než aby se dožili konečného rozkladu. Já jsem také odešel, ale ne na onen svět, ale hledat jezero bohů. Bez boje mne záhadná nestvůra nedostane.

 

Asi se ptáte na to, co znamená jezero bohů? Je to místo, o kterém jsem slyšel z vyprávění jednoho starce, který dodával lazaretu léčivé byliny a koření. Měl živá očka a jeho tvář byla vlídná a plna porozumění. Kolik už musel vidět nemocných a umírajících a kolik mu jich proklouzlo a propadlo se do černé díry, kam odejdeme jednou všichni. Člověk by řekl, že pod tíhou zkušeností s nemocemi se muselo starci zatvrdit srdce, ale jeho tvář byla bez vrásek a jeho aura svítila porozuměním a láskou.

 

Stařeček povídal, že neexistuje nemoc, na kterou by nebylo léku a že z vyprávění ví o jednom místě, o kterém se on domnívá, že existuje a ti i přesto, že nejsou žádné důkazy. Tehdy v lazaretu se na mne usmál a sklonil se k mému uchu a zašeptal: „Nejsme schopni chorobu uchopit žádným ze známých lektvarů. Vysmívá se nám a my jen sklouzáváme po jejich nedobytných stěnách. Ej! I mor se dá léčit ….ale tato žlutá smrt má obrovský apetit a chce sežrat snad celou zemi. Jezero bohů je jedinou možností, která ti ještě zbývá.“

 

 

 

Nemožné se stalo skutečností a já konečně po všem tom putování stojím před smaragdovým jezírkem usazeným vysoko v horách. Na jeho břehu vidím rybáře. Když se k němu přiblížím, hned se mne ptá:

 

„Jakou rybu by sis přál chytnout?“

 

Povídám rybáři: „Trpím nemocí, na kterou není v mém světě léku. Potřebuji takovou rybku, po jejíž snězení bych byl vyléčen.“

 

„V tom případě, potřebuji kousek tvého masa jako návnadu“ řekl rybář a sklonil se pro nůž.

 

„Proč kus mého masa? Nedá se ulovit do sítí?“ namítám.

 

„Nedá, rybu, kterou chceš, požírá jen maso nakažené nemocí, kterou si nosíš ve svém těle“.

 

Nastavuji svou ruku a nechávám si vyříznout kousek sebe. Jsem zvyklý na bolest, ale rybář ťal opravdu hluboko. Zavřu oči a snažím se soustředit, abych zmírnil krvácení.  Rybář maso napíchnul na háček a vhodil návnadu do vody. Za chvíli již na vlasci táhne stříbrnou rybku se žlutým pruhem, kterou vhodil do vědra s vodou. „Žbluňk!“

 

„Teď budeš potřebovat kámen, kterým rybku zabiješ. Kámen najdeš na dně jezera. Je to velký zelený smaragd.“ Pravil rybář.

 

Ve chvílích, kdy jde o život, vám drahokamy připadají jako pouhé kamení a při slově smaragd nemyslím na nic jiného než na svou záchranu. Naštěstí mám ještě dost síly, a tak neváhám a skáču do jezera. Voda je jako led a dně vidím obrovský zelený kámen. Kámen je těžký a slizký a nedaří se mi jej uchopit. Musím se nadechnout. Dostávám křeče a ruka mi krvácí, ale jsem zvyklý na boj a tak se potápím znovu. Tentokráte jej pevně obtočím svými pažemi a plavu nahoru. Neplavu k hladině tak rychle, jak bych si přál a začínám se dusit. Pouštím kámen a plavu ke břehu. Jsem celý promrzlý a vyčerpaný, ale rybář když mne spatřil bez kamene, hned mne posílá zpátky s tím, že jestli ho hned nevylovím tak pak už ho nedostanu nikdy.

 

Potápím se znovu a tentokrát se mi podaří dostat ten zatracený smaragd na břeh. Jsem vyčerpaný, ale šťastný. Teď už mohu konečně rybu sníst a dočkat se tak záchrany.

 

„Polož rybu na kámen“ řekl rybář.

 

Pokládám rybku na drahokam a nestačím se divit co se to děje.  Rybka se započala vpíjet do kamene, až celá zmizela. Smaragd teď vypadal jako akvárium, ve kterém rybka plavala.

 

„A co teď? Jak ji můžu sníst!“ ptám se rybáře.

 

„Musíš navázat s rybkou spojení, rozumíš? Dívej se do kamene a čekej! Jakmile bude rybka připravena, ocitne se ve tvém těle“.

 

Hned od prvního pohledu zůstávám přikován ke smaragdu a rybího oka, ve kterém se odráží to moje. Čekám a čekám, až pojednou cítím, jak se mé tělo stává lehčím a lehčím, už nic nevnímám žádnou bolest a mám jen jedinou myšlenku jak se dostat k rybce. Cítím, jak se do sebe navzájem vpíjíme, a vnímám obrovskou tíhu, která se rozlévá v mém nitru. Dusím se a nemůžu dýchat. Myslím, že toto je můj konec a tu pojednou uvidím nad sebou ostré bílé světlo a vnímám, že ležím na posteli.

 

Přestal jsem se dusit a zrak se mi zaostřuje. Vidím přesně bílé stěny a to, že ležím v nemocničním pokoji. Kde to jen jsem a co se mi stalo? Ptám se sám sebe. Poslední na co si vzpomínám, bylo oko ryby a pak už jen dušení a čáry a šmouhy a teď tohle.

 

Slyším dvě postavy, kterých jsem si dosud nevšimnul.

 

 „To není možné! On se navrátil z kómatu!“ volala postava v bílém plášti. Po tolika letech ……

 

„To je neuvěřitelné! Sestro, jak dlouho ho tady máme?“

 

„Třicet roků“

 

Třicet roků opakuji si v duchu pro sebe. Co se to stalo? Nezemřel jsem a jsem naživu, ale kde to jen jsem? Cítím ostrou bolest v hlavě a má ruka je bez zranění.  Před očima mi pobíhají povědomé postavy, na které jsem už dávno zapomněl, že existují ……

 

Vše se mi začíná opět rozmazávat. Propadávám se a propadám se podivným tunelem. Nabírám obrovské zrychlení a celé mé tělo mizí. Otevřu oči a před sebou vidím sedět rybáře, který se usmívá a povídá mi:

 

„Jste vyléčen, pane! Zvládnul jste to! Kořeny tvé nemoci byly zaraženy hluboko ve věčné tmě, ze kterých rostly a ty jsi došel až k její podstatě a jen tak jsi nemoc mohl porazit.“

 

„Děkuji“ volám na rybáře a sestupuji vítězně zpět do údolí, do mého světa. Do světa, který znám a kterých bych nevyměnil za žádný jiný.

 

.....

 

Doktor: „Tak nadějná byla ta nová léčba. Tolik už dokázala vyléčit pacientů. Bohužel nezabrala a on je opět utopen v nevědomí možná na dalších deset let. Nevím, budeme ho muset vypnout. Náklady na údržbu si příbuzenstvo nemůže dovolit. 

 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku