Sloní hřbitovSlon jde pustinou, která vypadá jako poušť bez života a cestou umírá. Ví, že zemře a jeho jediná myšlenka, která ho drží ještě při životě je dojít na hřbitov slonů. Zrníčka písku se mu zabodávají do kůže, ale on už na to nedbá. Srdce by popraskalo žalem nad tou výhní a vyprahlou krajinou bez života.

 

Slon vzpomíná na to, jak se od maličkého slůněte vypracoval až po obrovskou horu masa, která dvacet let ovládala sloní stádo. Posledních pět let se protloukal životem sám; poznal, vše co slon může poznat a teď už chce jenom zemřít na posvátném místě všech slonů. Jeho srdce už nebije pro tento svět. Nemá žízeň ani hlad, necítí vůbec nic. Smysly se mu vytratily, jako by odešly o něco dříve, než odejde on sám.


Pustinou se rozehrála zvláštní hudba a ve sloních uších se odehrál podivný rozhovor:

 

„Všichni musí jednoho dne umřít. Je to jen otázkou času“ řekl Čas, aby dodal „když se zastavím …“

 

„Nemůžeš se zastavit!“ ozval se křik: „Jsme to my Hloubka, Výška a Šířka, ze kterého se rodíš, my jsme prostorem, ve kterém ty pouze přebýváš“.

 

Čas: „Beze mne nemůže nic vyrůst ani zemřít!“

 

„My jsme prostorem, kde se vše odehrává, bez nás by byl Čas jen výkřikem v nicotě!“, jako ve sboru zazpívaly Výška, Šířka a Délka.

 

Ozve se mocný hlas: „Délka se může ztratit ve své šířce, šířka ve své hloubce a hloubka ve své délce, ale já se nemohu ztratit v žádném z rozměru, neboť jsem rozpuštěn, ve všech tvarech. Najdeš mne v délce, šířce i hloubce a najdeš mne v každém čase. Jsem tmelem, který vše spojuje a ze kterého se vše rodí.“

 

Slon padnul k zemi. Nacházel se na posvátném místě všech slonů. V jeho uších mu zněla poslední slova. Nejsem šířka, délka ani výška a nejsem ani časem, jsem tím, který spojuje vše dohromady.



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku