Dva břehy

Byla kdysi jedna řeka, která oddělovala dva břehy. Řeka nebyla ani malá ani velká ani důležitá ani bez vlivu. V průběhu života řeky, už proteklo mnoho vod. Břeh s druhým břehem naříkají společně nad nepříznivým osudem. Mohou si sice povídat, ale nemůžou se nikdy setkat. Od nepaměti je vždycky odděloval tok řeky. Záviděly ptákům, kteří přelétávali z břehu na břeh s lehkosti větru, aby poté zmizeli kamsi za horizontem. Vzájemně si posílaly vzkazy po hřbetech vln, ale ty nemohly nahradit společné setkání; vzájemné obejmutí.

 

Kdyby alespoň člověk postavil most, ale tahle řeka a toto místo nebyly dost důležité a jen málokdo k ní přišel, aby vypral prádlo nebo se okoupal.

 

Tak plynul rok po roce, až jednou přišlo období velkého sucha. Řeka ztrácela na síle a pomalu se zmenšovala a jednoho dne přestala téci a těch pár kaluží co v ní zbývalo, se vypařilo.

 

Břehy oněměly úžasem a uvědomily si, že nebyly nikdy opravdu od sebe odděleny, že jsou stvořeny z jednoho kusu země; to jen řeka, která si tudy razila cestu, je zdánlivě od sebe oddělila.

 

Po vydatných deštích, kdy se řeka nadechla k novému růstu a životu si už břehy nikdy nemyslely, že jsou od sebe oddělené. Už věděly, že jsou spojeny mnohem něčím silnějším a trvalejším než je most. Od té doby držely řeku mezi sebou jako klenot, který jim dává smysl. 

 

 

Z knihy ...

 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku