Cesta do nitra zeleného světa

Až nyní jsem si plně uvědomil, že nahodilé záškuby pod levým okem, nebudou až tak náhodné.
Drobné a zpočátku nevinné kmitnutí, které jsem pokládal, jen za silnější mrknutí, a kterému jsem věnoval pozornost asi tak, jako nepatrného píchnutí v zádech mně počaly pomalounku a zcela jistě pronásledovat.
Pocit bych přirovnal k malinkaté kapce vody, která dopadá na temeno hlavy, ve stejném intervalu a stále na to samé místo. Intenzita nepříjemného pocitu narůstala ve mně geometricky s každičkým novým záškubem.
Zvednul jsem hlavu od monitoru a silně jsem si oko promnul. Dobrou půl minutu se nedělo nic, ale tik se mi navrátil zpět, tak jako vhozený bumerang. Člověk nakonec nemyslí na nic jiného než na ten pitomý tik v oku.
Stala se z toho loterie obrácená vzhůru nohama.  Téměř o každém budoucím záškubu v oku jsem věděl, že přijde. Tik po tiku přicházel a nechával za sebou nepříjemné emoce.  Veškerá moje pozornost se přesunula do malinkatého místečka pod levým okem.  
Znova jsem si promnul pro jistotu oči obě a zadal v internetovém vyhledavači TIK a OKO. Vysypalo se na mne následující: 

 

Pane doktore, můj manžel má už asi 3 roky tikání v oku, byl na neurologii, dostal jednu injekci botoxu, zkoušel magnezii, hořčík, akupunkturu, nic. Obvodní lékař neví, co s tím…

Paní doktorko, můj manžel má už 3 dny tikání v oku a má strach co to je. Jeho maminka trpí silnou cukrovkou a je dost nemocná. On si myslí že by mohl kvůli tomu být taky nemocný, tak...

Můj přítel má už přes dva měsíce nepřetržité tikání v oku. Jediné, co mu na chvilku pomůže, jsou oční kapičky. Pracuje ve velmi psychicky náročném prostředí, a tak si myslím, že...

Před týdnem mi začal nepatrný tik v oku. Postupem času se však nevytratil a je čím dál tím častější a nepříjemnější. Ze začátku to bylo třeba 3x krát denně. Nyní je to každých...

 

Těch nářků a stížností bylo tolik, že to vypadalo na nějakou snad pandemii, která zachvátila většinu lidí v republice. Za doktorem nepůjdu. Vím, co by mi tak asi poradil; Je to zbytečná ztráta času. Taky vím, co teď podniknu. Už jsem se rozhodnul. Vlastně jsem byl už rozhodnutý daleko před touto nepříjemností.
Beru si dovolenou, balím batoh a odlétám do Amazonie. Přímo bytostně nesnáším organizované akce a různé ty výlety a dovolené všeho druhu, kde spolu jede větší skupina lidí, aby trávili své společné chvíle; shoda je asi tak častá jako déšť na severním pólu. Pro mne je to orchestrion nářků, vzdychání „dobře“ myšlených rad, drbů a špatných vtipů. Pojedu sám.

 

Ještě teď, kdy sedím v letadle a přelétávám Atlantik, mi v uších zní věty typu:

Sám?
Co tam budeš dělat?
Není to nebezpečné?
A kam to přesně jedeš?

Při pomyšlení na práci dostávám tik, který vzápětí mizí pod silnou turbulencí, která rozkmitává nejenom mne, ale i ostatní spolucestující včetně stolků a všeho co není řádně uchyceno.
Je mi dobře a takto ukolébán se probouzím na pomezí pevniny a Oceánu. Odbavení proběhlo v pohodě. Moc věcí jsem si do pralesa nebral. Jeden velký a jeden malý batoh. Takových čundráků, potulných cestovatelů, kmitajících na letišti sem a tam bylo spousty.
Nikdo mi nevěnoval pozornost. Před cestou jsem si vygoogloval zhruba trasu, po které se vydám do nitra Amazonie, za tvory, kteří nejdou s dobou, a drží se svých tradic a bůhvíčeho ještě.
Chci zkrátka odhodit civilizační jho a spustit se všanc zelenému světu.

 

Po týdnu lopotného drkotání, prachu a veder, jsem dokodrcal do malinkaté, ale zato malebné vesnici, kde uprostřed dominovalo velké ohniště.
„Olá“ rozloučil jsem se s Pedrem, staříkem bez stálého zaměstnání, se kterým jsem se seznámil v jedné místní putice nedaleko letiště, kde slovo dalo slovo, a domluvili jsme se, že mne zaveze do nitra pralesa a seznámí s místními lidmi.
Půlku splnil, tu druhou nechal na mně a odjel tak rychle jak jsme se spolu seznámili.  
„Olá“ zvolám znovu, ale tentokráte na místní tlupu domorodců, kteří si mne mezitím, se zájmem finančního poradce, prohlíželi, jakou mám asi pro ně hodnotu.  Z jejich znuděného výrazu jsem asi nepochodil dobře a oni se pomalu vraceli do svých chýší, zpět k činnostem, ze kterých jsem je vyrušil.  
Vytáhnu z batohu pár laciných tužek, které nikdo nechtěl, ale o kterých jsem četl, že je po nich tady v Amazonii hlad. Nebyl.  
„Kdo je tady náčelníkem“ zvolal jsem větu místním nářečím, které mně naučil Pedro, během cesty sem. Těch vět a slovíček, které mi utkvěly v paměti, nebylo více než deset.
Asi desetiletý chlapec, který si přece jen tužky vzal, mi ukazoval prstem směrem k nevyšší chýši.  Pochopil jsem a poděkoval chlapci.    

 

„Mohu u vás na nějaký čas zůstat?“ Otázal jsem se vrásčitého muže, který byl navlečen do podivných kožených proužků, s červenou zátkou v levém uchu.
Ozval se kvákavý smích, což je v zeleném světě vždy dobré znamení. Náčelník na mne pokynul rukou, abych vstoupil do obydlí a usadil se na rohož. Uprostřed byla nádoba s kvasným nápojem, ze kterého náčelník velkou naběračkou se symbolem jaguára rozléval všem přítomným mužům do skořápek.
Popíjel jsem tekutinu a pociťoval přímo starozákonní atmosféru. Tak nějak to muselo být jednou všude na světě. Civilizace byla pojem, který teprve dostane svůj tvar v daleké budoucnosti. Sluch, Čich, Hmat a Něco nabývalo na síle a Rozum se kamsi vytrácel.  

 

Ještě teď po tolika letech ve mne rezonuje ta podivná starobylá atmosféra, hutná a plná života a kdykoliv se podívám do ohně, kdykoliv uvidím v dálce kouř, dostávám se do jakéhosi mezičasí, do prostoru, ve kterém to všechno začalo.
A co se týče tiku v oku, tak ten se mi už nikdy nevrátil, asi se rozpustil v zeleném světě.

 

 

 

Z knihy ...

 

 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku