BEZDOMOVEC

 

I.

 

Listopadové slunce zvolna zapadalo, mezi vysoké betonové budovy a natahovalo jejich stíny do prapodivných geometrických obrazců.  Přicházel chlad. Vyhřátá místa, vracela zpět celodenní a těžce nabyté teplo i zpoza ležící postavy ve tvaru temného stínu, která byla přisáta jako nějaká škeble na holé skále, ke čtvercovému kanálu, a která sebou lehce třásla; byla zabalena do špinavých hader proti chladu a pod sebou měla pečlivě rozloženou papírovou krabici, a to v celé její délce s nápisem „Tutti frutti from sunny Italy“; kolem dokola se válelo trochu odpadků a prázdná konzerva bez fazolí, pouze na jejím dně zbylo trošku šťávy a pár drobtů od chleba. Nedopitá plastová láhev ležela vedle postavy jako bratr a tvořila svůj vlastní stín ve tvaru jehly.
Schoulená postava se rytmicky nadouvala nahoru a zpět, ale o spánku se hovořit nedalo. V bdělém stavu také nebyla. Třesot, nadouvání se a určitá strnulost, byla smíchaná s neurčitou relaxací. Boj a zároveň odpočinek. Zpoza papundeklu se vysunula noha navlečená do tlusté ponožky s nejasným vzorem.
Na patě ve tvaru brady zela velká díra, jako bezzubý výkřik. Ošoupané polobotky, které se určitě nehodily do listopadového počasí, byly řádně odloženy vedle těla. Tlumený povzdech odnesl podzimní vítr do míst, kde řada topolů ve tvaru stožárů táhle zašuměla. Zašumělo to také z plastové láhve, kterou právě bezdomovec otvíral, aniž se posadil. Pár loků červené tekutiny pochybného původu se svezlo jícnem rovnou do žaludku, který už dávno přestal vzdorovat a zpracovával dychtivě vše, co přicházelo.
Bylo slyšet rozkošnické zamlasknutí a postava se zavinula do svých hadrů ještě důkladněji, ale po chvilce si to rozmyslela, opět se rozbalila a napila se znovu z  láhve.

 

 

Již zcela probuzený pan Rozehnal se posadil na zelený kanál, ze kterého stoupala plynule teplá pára a otřel si unavené a rozespalé oči, svýma špinavýma rukama, které si poté vytřel do stehen a přitom si pomyslel, že pokud bude nadcházející zima tak mrazivá jako byla ta minulá, pak to jistě nepřežije.  Stůj co stůj musí něco podniknout. Musí si najít hnízdečko, útulek či skrýš, hlavně aby bylo místečko dostatečně teploučké a mimo přísné oko městské policie. Věděl, že to bude opravdu těžké najít něco vhodného, neboť o všechny přijatelné fleky byly už dávno svedeny bitvy a tyto místa jsou už obsazeny a ostražitě hlídány vítěznými nájemníky.  Opravdu nevěděl, co bude dělat.
V kapse u vesty se nacházelo 150 korun, a s tím si musel vystačit do příští výplaty důchodu (za týden). Ten se vyplácel pravidelně vždy od dvacátého pátého dne každého měsíce na hlavní poště.

 

 

Pan Rozehnal už druhý den nic nejedl a pouze do sebe vléval jakostní krabicové víno, které pěkně hřálo, a žaludek se mírnil ve své intenzivní dotěrnosti, že nemá co zpracovávat a že vše musí vysvětlovat ostatním orgánům v těle, kteří hrozí srdečním infarktem, chudokrevností, poškozením mozku a vůbec globálním kolapsem celého organizmu, tedy to by znamenalo konec pana Rozehnala na planetě Zemi.
Potřebujeme hliník!
Máme akutní nedostatek hořčíku, jódu, železa, mědi, manganu, zinku, cínu, … K, Ca, Sc, Ti, Ra, Pt, Au, Hg, Bi Po, At, Rn, Os, Ir, Rf, Db, Mt, Xe, Kr, Hf, Uus a Uuo, ozývalo se z jeho útrob. To vše si musel, chtě nechtě pan Rozehnal vyslechnout a procítit; zároveň si v duchu říkal něco ve smyslu, že nějak bylo a nějak bude a víno bylo takovým hřejivým úplatkem, který používal, aby všem těm vnitřním hlasům, těm křiklounům zalepil huby. Pouze játra se ozývala a protestovala, že toto není přece žádné řešení a ledviny souhlasně pokyvovaly a rozum ten, se do ničeho nepletl.
Něco železa, mědi a hliníku bych mohl sehnat, ale nedá se to jíst a tím ukončil rázně vnitřní hlasy v těle a počal hledat v děravých kapsách nedokouřenou cigaretku, kterou si před spaním pečlivě uschoval do papírového ubrousku s modrým lemem.  

 

 

Majetek pana Rozehnala se kromě pochybného oblečení, do kterého byl navlečen a jednoho páru letních polobotek, skládal ze dvou plastových tašek na zip; právě v takových, ve kterých přepravují trhovci své zboží pro pultový prodej; ale které už byly pořádně roztřepeny a ošoupané od každodenního přesunu, jedna červená druhá bílá; nemohl je nechat jen tak být, někde schované ve křoví a odejít bez nich; ne snad kvůli samotným taškám, jako spíš kvůli jejich obsahu.
V taškách měl pan Rozehnal, potřebné věci pro život na ulici jako byly pár letních triček, dvoje špinavé trenýrky, tři ušmudlané košile, čtyři prázdné láhve od piva, dvě deky pro případ, kdyby uhodily mrazy, nafukovací polštářek, který našel u jezera, ale který ještě nestačil vyzkoušet, sluneční brýle bez jedné postranice, šátek, balík novin (na podestýlku), nůž, a spoustu dalších titěrností, které svým vysokým počtem zaplňovaly obě tašky; ty už byly ostatně na odpis a vyvstávala zde akutní nutnost si opatřit funglovky, čisté, nové a krásné neboť, v  jedné z nich zela díra (ale až docela nahoře, takže to moc nevadilo a věci tak snadno nemohly vypadnout ven) ta druhá měla natrhnutou rukojeť a dalo se očekávat v brzké době její protržení; což by ovšem znamenalo další nepříjemnost.
Pan Rozehnal se rozmrzele poškrábal na hlavě pokrytou hustým porostem tmavých vlnitých vlasů a usilovně přemýšlel jak zabránit jejímu roztržení. Byl náhle vyrušen vránou, divoce klovající do prázdné konzervy od fazolí. Pan Rozehnal si dovolil malou úvahu v tom smyslu, že se vrány mají lépe než bezdomovci, neboť se mohou přesouvat z elegantní lehkostí z místa na místo, bez těžkých zavazadel, a přitom si ještě zakrákorat. A já mám ty dvě zpropadené tašky, které se mne při každém přesunu zařezávají do rukou, vydechl a přitom si zapálil nedokouřenou cigaretku, kterou si pečlivě ubalil z nedopalků, sesbíraných předešlého dne v parku pod jednou z jeho oblíbených laviček. Pufffff, rozkošnicky vypustil obláček modravého dýmu, který byl v zápětí rozmetán větrem.

 

 

Trochu se zasnil a počal vzpomínat na to jak ještě jako řidič autobusové linky 53 si to brázdil městem a zajížděl do všech možných městských částí, ve kterých rozvážel miminka v kočárech i s jejich maminkami, vrhající starostlivé pohledy na svá mláďata;  dále dětičky, puberťáky různého to zrna, unavené i čerstvé dělníky (podle toho jestli jeli z nebo na šichtu) opilé chuligány, spoustu starých a vetchých babiček i dědečků, se svými všemožnými i opravdu nemožnými holemi, ale také podivné šedé a páchnoucí existence v podobě bezdomovců, kteří si chtěli jen tak posedět a trochu si zdřímnout. Tak to já bych tedy nikdy neudělal, pomyslel si pan Rozehnal, schovávat se v autobuse a nechat se vozit z jedné stanice na druhou. Nikdy!
Tu a tam přesunoval svým modrým autobusem také celé školní třídy a to včetně jejich učitelek; to bylo rámusu a křiku. Náhle pan Rozehnal pocítil bolest mezi prsty a to od hořícího nedopalku. Spěšně si ještě jednou potáhnul a pak ho rychle zahodil; večerní vítr si započal pohrávat s jeho slepenými vlasy, které nyní vypadaly jako by měl příčesek; ptáci na sebe bezustání štěbetali a pokřikovali. 

 

 

No nic! Prásknul svýma dlaněmi o sebe, půjdeme se trošku projít a možná že si ještě koupím krabici s vínem, vypadá to na chladnou noc.
Při pomyšlení na víno se panu Rozehnalovi rozlil příjemný pocit na prsou. Ty dlaně, se kterými o sebe tak náhle plácnul, byly zbrázděné velkým počtem jizev, jako smutná vzpomínka na nošení těžkých tašek. Pan Rozehnal nebyl ničím zvláštní, postavu měl středně vysokou s kulatými zády, které si vytvořil ještě jako řidič autobusu, nohy měl do oblouku, obličej nevýrazný, ruce krátké, nos špičatý, oči šedé; ale ty dlaně, ty mohly povídat! 
Co jen bitev se v nich odehrálo!
Nebyly tam pouze jizvy, ale také čerstvé rány, pukliny a rudé brázdy. Jizvy šli i do kříže od toho jak si v ruce pan Rozehnal rukojeti přehazoval. Hlavní koridor, do kterého vkládal držadlo tašek nejčastěji, byl vytvořen mnoha jizvami, které se spojily v jednu jedinou a trochu zarudlou tlustou čáru.
Nacházely se tam také celé řečiště drobných prasklinek, které se rozlévaly v těchto mohutných a širokých dlaních, tak jako to dělávají veliké řeky ještě před tím, než zmizí v moři. 
Tu a tam se na dlani vyskytoval meandr, který byl vytvořen náhodným kamínkem uvízlým v rukojeti. Někdy jsou dlaně zality krví, to když pan Rozehnal přepne své síly a drží a drží a jde a jde hlava nehlava jako tažný kůň brodící se ve sněhu s ohlávkou zařezanou hluboce do krku. 

 

 

Bylo pondělí, dvacátého pátého v měsíci, tedy den, který byl pro pana Rozehnala svátostí. Jeho zasloužený důchod byl připraven na poště k vyzvednutí. On si zatím nikým nepozorován, ve svém provizorním úkrytu v sousedství tenisových kurtů natáhnul na sebe jednu ze svých tří košil; tu která se mu zdála, že nejméně zapáchá; byla to těžká volba a trochu musel ušmudlané hadry očuchávat, než si zvolil, modrou s velkými bílými květy, trochu politou od kořalky, ale až docela dole, takže tento zatvrdlý konec mohl schovat do kalhot. Kabát, který byl ošoupaný od neustálého používání od jara do zimy a zase do jara si svléknul a otřepal jej od listí a zbytků jídla; takto vyčištěn si jej opět natáhnul na sebe uvnitř košatého křoviska. V nedaleké umývárně si opláchl svůj obličej, umyl si ruce, kouskem dřívka se zbavil tmavých půlměsíců zpod nehtů, vytáhnul z náprsní kapsy hřeben z umělé želvoviny, na který byl obzvláště pyšný a kterým si nyní přejížděl hustý porost na hlavě.
Vlasy musel nejprve namočit, tak aby se slepenec dal tvarovat do požadovaného účesu. Chvíli se tak hřebelcoval a dělalo mu to tuze dobře. 
Fešák ze mne zrovna není, ale na bezdomovce už nevypadám, pomyslil si pan Rozehnal a lehce se na sebe usmál; ukázaly se žluté zuby, kde nechyběl ani jediný, mezi které, zasunul americkou žvýkačku.

 

 

Dopil pomalu a rozvážně vše co zůstalo v plastové láhvi vědouc, že s vínem dnes nemusí šetřit. Poté si to namířil svižným krokem co nejkratší cestou k poště, ke které to měl rovných tři tisíce sedmdesát šest kroků a nějaký ten krůček navíc, tedy zhruba dva kilometry a sto padesát metrů; délka kroku pana Rozehnala nebyla ani velká, ani nešlo o nějaké to krátkonohé cupitání, jednalo se o krok standartního typu, který používá vojsko při dlouhých přesunech. Pan Rozehnal stavěl pouze dvakráte, a to aby si otřel čůrky potu, co my stékaly z čela přímo do očí zanechávajíce palčivou bolest, a aby si mohl přehodit tašky mezi sebou a tím odlehčit napětí v dlaních.
Před poštou se podíval na své ruce a setřel kapičky krve vlhkým kapesníkem, poté vkročit bez okolků rovnou dovnitř. Vše proběhlo tak jako každý měsíc. Vystál si frontu, a u okénka mu paní s kudrnatou hlavou vyplácela jeho zasloužený důchod. Ta paní si vždy v měsíčním intervalu, který se náhodou shodoval s jeho termínem výplaty, nechávala dělat trvalou a panu Rozehnalovi to připadalo, že to dělá jen kvůli němu. Pokusil se tedy o úsměv, a využívaje času při počítání peněz se snažil navázat niť rozhovoru; bezúspěšně.
„Tak tedy zase za měsíc“ loučil se s paní, když odcházel, a ta nic nechápajíc vymačkávala stereotypně další číslo, které se ihned objevilo na černé tabuli za zvuku gongu a to se již neznámý dědeček s kloboukem a o holi spěchal k okénku s kudrnatou hlavou, pro svůj také zasloužený důchod.
Když vycházel pan Rozehnal z pošty, přemýšlel, zda se nemá vrátit zpět k tenisovým kurtům, anebo se poohlídnout po lepším úkrytu. Foukal studený vítr, obloha byla modrá a bez mráčku, vypadalo to na chladnou noc. Nakonec se rozhodnul zajít do nedalekého parku, necelých tisíc čtyři sta třicet kroků, kde věděl o pořádném křovisku do kterého, když si člověk zaleze tak je chráněn před větrem i mírným deštěm.
Po cestě si hodlal ještě koupit krabicové víno, něco k snědku a už se těšil, jak si tento den konečně oddáchne, odfrkne si, natáhne se a složí těžké tašky; uvažoval, že by tam pobyl něco kolem dvou dnů.  

 

 

V momentě, kdy překračoval vozovku přes křižovatku na Nádražní ulici, si všimnul, že mu paví pérko, které našel před pár týdny v zoologické zahradě, a které si tak často s oblibou před usnutím prohlížel, obdivujíce jeho strukturu, lesk, pestrou škálu barev, jemnost a vůbec delikátnost celého toho mechanismu (také si jim rád šimral v obličeji a za krkem); tak toto pérko, které měl v tašce docela až nahoře (to aby se nepoškodilo), mu nyní trčelo z díry a pomalu se vysouvalo, až vyletělo dočista ven na vozovku, unášené ostrým podzimním větrem. 
V tomto okamžiku narazilo červené auto do pana Rozehnala a povalilo ho na kapotu, rozmanitý obsah dvou tašek se rozlétnul všude dokola. 

 

 

 

II.

 

V nemocničním pokoji číslo 2 ležel v bílé posteli na čistém prostěradle, pan Rozehnal po právě provedené operaci.
„Nebylo to zas až tak zlé“ promluvil doktor, který výkon provedl a který se chtěl podívat a zeptat se jak se pacientovi daří, a na kterého se právě pan Rozehnal díval s pusou dokořán, pořád ještě nechápajíc co se mu to vlastně přihodilo, do čeho se namočil, do jakéže šlamastiky se to dostal.
„Tříštivá fraktura levé stehenní kosti, zlomený palec také na levé straně, ale jinak všechno v pořádku. Srdce Vám tluče jako zvon. Taková tříštivá zlomenina se nesmí brát na lehkou váhu, chvíli si u nás poležíte.“
(Slovo chvíle bylo v nemocničním prostředí velmi relativní, záleželo na druhu zranění či nemoci; mohlo jít o dny, týdny, měsíce dále už to nešlo).

Pan Rozehnal se chtěl podrbat na hlavě a promyslet si zpětně vše co se mu snažil doktor sdělit, avšak ten pokračoval dále, nedávajíc mu oddychu, “byl jste mimořádně zasviněn, zavšiven, co jen havětí jsme ve vás našli a kdejakých krust a slepenců na kůži, jste hostitelem zákožky svrabové, pane! A to je důvod, proč nyní ležíte tady v tomto pokoji na izolaci.
Ta zákožka svrabová, Sarcoptes scabiei, si vyvrtává chodbičky v kůži, do kterých později ukládá svá mimořádně malinkatá vajíčka, ze kterých, se líhnou larvy bílé jako sníh.
Vlasy a veškeré chlupy jsme vám z těla již odstranily, oblečení bylo spáleno, našli jsme peníze, které máte u nás nyní uloženy v bezpečnostní skřínce, bylo tam“ ….
„7.864 korun českých“ pohotově odpověděla sestřička oblečená do nemocničního stejnokroje. To je vše, jsem rád, že se operace podařila, každopádně se uvidíme později, na vizitě“ zakončil rázně MUDr. Brumla a odešel tak rychle a tiše jako když přicházel. 
Pan Rozehnal se zadíval na svou levou nohu, vysoce zavěšenou na hrazdě, obalenou bílou hmotou z jednoho konce na druhý a ještě pořád nevěděl, co si o tom má opravdu myslet. Je to jen sen a všechno zmizí tak rychle jako když člověk usne a něco se mu zdá, anebo se to opravdu všechno stalo a on tu tak leží, dýchá, pociťuje tupou bolest a čeká, co bude dál.

 

 

Z přemýšlení ho vyrušil medový hlas sestřičky „trochu se pane Rozehnale posuneme nahoru“ a zároveň zvedala část postele (na které odpočívala jeho hlava) o trochu výš.
„Dneska máte guláš s chlebem, pomerančový juice a kousek lázeňského oplatku, na posilněnou. Ovšem pokud, to nebudete chtít, nikdo vás nutit do jídla nebude.“
Pan Rozehnal ucítil zápach silně kořeněného masa, chleba i oplatku a zároveň pocítil úpěnlivé zakvičení v břišní dutině „budu jíst, dám si to všechno“ a div nepovalil sklenici vody položenou na stolku u postele.
„Pomalinku, pane Rozehnal, nezapomínejte! Jste nemocen!“, a přitom mu sestřička podsunula ostře červený tácek s jídlem na kručící břicho. Pan Rozehnal ucítil také závan saponátu, ale ten šel od tácku.
„Jí se pomalu, potrava se musí řádně pokousat, rozžvýkat, proslinit, aby mohla krásně sklouznout jícnem dolů k dalšímu řádnému zpracování. Pamatuji se na jednoho pacienta“ pokračovala sestřička „jmenoval se Večeřa, kterému při odpolední svačině zaskočil kousek sucharu někde mezi hrtanem a hltanem a na téhle křižovatce dýchacích a polykacích cest si to ten kousek sucharu namířil nesprávným směrem a bylo z toho udušení.
Sestřička spráskla ruce a bylo na ni vidět, jak si vše živě představuje, dívajíce se trochu očima nahoru, chtěje si vybavit všechny podrobnosti oné smutné události, o kterých se na oddělení tehdy dlouho a vášnivě diskutovalo.
„Víte, nechtěla bych být svědkem dalšího zbytečného udušení a na mých referencích by se to jistě špatně odrazilo, to už bych těžko vysvětlovala; prosím Vás, když už nemyslíte na sebe, tak alespoň zkuste se taky na věc podívat z té druhé stránky, z pozice obsluhujícího personálu a všech těch možných následků.“
Ruka pana Rozehnala, která právě držela vrchovatě nabranou lžíci guláše se zastavila někde na polovině své cesty….
„Tak vypoulené oči“, pokračovala stále sestřička, „které zrcadlily obrovské překvapení, něco jako zradu jsem jakživ neviděla, zmodralý obličej, pěna kolem huby, nebyl to pěkný pohled …“
„Sestřičko, ničeho se nebojte, mám zuby zdravé, že bych jimi mohl okusovat kůru z borovic“, pan Rozehnal rozevřel dokořán otvor v hlavě a vsunul do sebe lžíci guláše a dodal „ ten váš gulášek je tak řídký, že by se dal rovnou pít“.
Sestřička souhlasně pokývla svou malinkatou hlavinkou s krátkým střihem, usmála se a odešla. Nu není to tak zlé, pomyslel si pan Rozehnal. Ležím v čisté posteli, sám, nikdo mne tu nevyrušuje, nikdo tady nešmíruje a nevyhání; pravda jsem nemocen, nemohu chodit, noha mi visí na hrazdě a ozývá se z ní tupá bolest, ale mé ruce a tělo si můžou konečně odpočinout. Nevím, jak dlouho se taková fraktura hojí, ale spoléhám na alespoň tři neděle, to by mohlo stačit a pak …. podíval se na prázdné talíře, na čistou pokrývku, pocítil příjemné teplo zpod deky, v žaludku mu to příjemně klokotalo ……. a  pak znova na ulici.

 

 

Velkým oknem přes celou boční stěnu, pozoroval úkosem pan Rozehnal první sněžení a malinko ho zamrazilo v zátylku; měl svou metodu jak se zbavit obtížných myšlenek, a to rychle a tvrdě usnout, což mu nečinilo nikdy žádný problém. Byl probuzen až večer sestrou, která mu nesla další jídlo a nějaké nové léky.
„To je venku blázinec“, začala sestra hovořit s panem Rozehnalem jako se starým známým „napadl čerstvý sníh a jako každý rok silničáři zaspali; cestou do nemocnice jsem viděla z autobusu už tři bouračky! To bude zase nával zraněných do nemocnic“ a přitom si upravila modrou erární sukni, která ji byla očividně malá. 
„Sestři, nevíte kolikátého dneska je?“
„Úterý dvacátého šestého listopadu, za necelý měsíc máme Vánoce“, odpovídala sestřička, „ale to vy už budete určitě doma“ dodala s velkým úsměvem.
„Pravda, pravda, odkašlal si nervózně pan Rozehnal.
„A co Vaše rodina? Kdy se přijdou na Vás podívat? Upozorňuji, že návštěvní hodiny jsou zde přísně dodržovány od tří do šesti ani o minutku navíc“ a káravě se podívala na pana Rozehnala.
„Nebojte se sestři, manželka mi utekla před třemi lety a syna mám v Americe, zalhal pan Rozehnal. Přece ho nebudu obtěžovat s takovou prkotinou“ a přitom se zadíval na svou nohu na hrazdě.
„Nikdo za mnou nepřijde, to vám můžu garantovat.“
„Tady máte pilulky, které budete jíst, a to dvě po každém jídle, tedy třikráte denně; zjistili jsme, že máte nedostatek železa, vápníku a hořčíku o stopových prvcích nemluvě, které budete všechny potřebovat pro svou rekonvalescenci“ a přitom podávala lahvičku do ruky panu Rozehnalovi, který lahvičkou zaštěrkal a zadíval se přes tlusté sklo na podivné červenočerné kapsle, zatímco mu sestřička nadzvedávala část postele a hbitě mu podsunula tácek s jídlem.
Tentokráte to bylo kuře na kari omáčce, něco chleba a dvě celé mrkve. První se pan Rozehnal vrhnul na kuře s chlebem a poté začal chroustat mrkev tak intenzivně a houževnatě, až ho začaly bolet všechny čtyři žvýkací svaly, kterými je člověk obdařen. Konkrétně to byly velký sval žvýkací, spánkový, boční a střední křídlový; nejvíce ho bolel ten boční křídlový, o kterém ani nevěděl, že ho má a který se probudil po letité letargii. Nakonec snědl vše a byl rád, že pilulky, které mu přinesla sestřička, už nemusí dále rozkousávat, vložil do unavených úst dvě tobolky a zalil je vlažným čajem bez chuti, odfrknul si a usnul. 

 

 

Zdálo se mu o roztodivných lahůdkách, které měl tu čest ochutnat, a které byly právě podávané na dvoře císaře Kublajchána, to vše zaváté časem, kdesi v daleké Číně.

„Čchin, či Chan?“ otázala se půvabná dívka oblečená do zlatavého hedvábí se vzorem draka, v rukou dvě porcelánové mísy jedna modrá, druhá bílá jako alabastr, „Chan“ odpověděl bez zaváhání pan Rozehnal a přitom dožvýkával kachní játra.
V masitých prstech, na kterých se třpytily modré safíry, zelené smaragdy a rudé rubíny, držel kus smažené krevety, kterou namáčel do právě přistavené bílé misky. 

Goooooong prohnal se zvuk hodovní síní, a kypré boky půvabných tanečnic se započaly vlnit a svými pohyby nenechávaly nikoho na pochybách, že toto místo na zemi je zhmotněním Ráje.
Pan Rozehnal se spustil do sporu, který z chanátů, zda ten Jüan na jihu, anebo ten Čagatajský ve středu říše má lepší koně, kteří byli tou dobou páteří vojska.

„Koně z oblasti Jüan,“ povídal muž důstojného vzhledu i stáří s kusem pečené perličky v puse; mastnota mu stékala po dlouhých vousech „mají ohromnou výdrž,“ polknul, trochu se zamyslel aby, dále pokračoval „vojáci se na ně můžou spolehnout, takový kůň nepadne někde u cesty, ten panečku vojáka do boje poveze odpočatý se vztyčenou hřívou ….

„To je právě to“ skočil mu do řeči pan Rozehnal a nabral si rukou další kus krevety „mají výdrž, což o to, ale nemají rychlost! Vojsko se nedostane do pořádného trysku, a ten trysk to my potřebujeme, ten je důležitý pane, v takové rychlosti není čas na nic jiného než na boj; voják by se neměl rozptylovat nějakou tou vyhlídkou na koni, a skládat třeba básně.“
Majitel důstojného břicha v uniformě císařského vojska se začal ohánět ediktem s císařskou pečetí a mával s ní před očima pana Rozehnala.

„Tady vidíte! Vše je již rozhodnuto!“

„Pane Rozehnal, pane Rozehnal“ ozvalo se z dálky „Moment“ zamyslela se postava, zavinutá do jemného brokátu typu Jun Jin… „to jméno jsem už někde slyšel,“ a podrbala se na hlavě levačkou, a současně nabírajíce hrst pavích jazýčků do dlaně pravačkou; jídlo to pěti požitků a šesti chutí. Opět se ozvalo, „pane Rozehnal, probuďte se!

 

 

„V obličeji pana Rozehnala se vykrojil údiv nad sklánějící se sanitní sestrou v ostrém světle podlouhlých zářivek, které svítily přísně kolmo pod sebe.
„Přišla jsem Vám dát injekci antibiotik, víte přece, že se musí aplikovat každé čtyři hodiny, taková infekce, by mohla vše zkomplikovat, to nemůžeme podceňovat“
Než všechno dořekla, pocítil pan Rozehnal ostrý vpich do zadnice, zatímco ještě vnímal chuť smažené krevetky.
Bylo šest hodin ráno, a o dalším spaní nemohlo být ani řeči.
„V devět hodin bude vizita, zítra vás odvezeme z izolace na oddělení, budete mít tam kolegy a nebudete tak sám“ dořekla ještě sestřička a rychle odešla z pokoje. Patrně už sloužila přesčas a spěchala domů.

 

 

Jídlo pana Rozehnala se většinou skládalo z bílých rohlíků, konzerv, cibulí, česneku, vepřového sádla, všemožných paštik a nátěrek, ale také i z odřezků a skrojků, které nacházel v oddíle zeleniny a ovoce k rozebrání zadarmo (pro králíčky, mé mazlíčky, říkával, když se na něj lidé podivně dívali). Ale nejvíce ze všeho měl rád a kupoval si konzervy s nápisem „Bravčové mäsko vo vlastnej šťave“, do kterých si sypal nakrájenou cibuli, česnek a pažitku. Jednu dobu si jídlo zpestřoval mletým pepřem z pepřenky, kterou našel v opuštěném nákupním košíku před obchodem pod reklamním letákem s černým nápisem „Ceny jsou sraženy na minimum, níž už to nejde“.
Pepř si sypal na vše, co tehdy vkládal do úst, a do tří dnů byla lahvička prázdná.
Nikdy a to zásadně neotvíral popelnice a nešmátral v jejich útrobách. Při jednom rozhovoru s kolegou Macákem, který byl na ulici už od svých jinošských let, a který vypadal jako dobrodruh v období zlaté horečky na Klondiku; vous mu tehdy sahal až pod břicho.
Tak tento mužik se tehdy chlubil co vše už letos nalezl v popelnicích (hedvábný polštářek, deskovou hru člověče nezlob se ovšem bez hrací kostky (kostky ostatně našel v jiné popelnici v dávné minulosti a ponechal si je, že se budou ještě hodit; a hodily se), rozbitý mobil, pánev pěkně zčernalou od ohně, záclony, provázky, kolečkovou brusli (ovšem pouze na pravačku a na tu on kulhal, a tak ji směnil za tři rybí konzervy), dokonce si přišel i na koňské sedlo (tehdy sháněl taky koně, ale nakonec sedlo skončilo někde v křoví s prázdnou láhví rumu), zkrátka těch věcí bylo tolik, že by mu na to nestačila ani dlouhá řada nákupních košíků. 
Pan Rozehnal i přes Macákovy úspěchy podotknul, že i kdyby leželo v popelnici pečené vepřové kolenisko, tak by si pro něj nešáhl.

 

 

V devět hodin opravdu přišel doktor, a to s celou svou suitou; celkem pět postav v bílých pláštích, s brýlemi na očích a v náprsních kapsách plášťů, se přišlo podívat na pana Rozehnala a zhodnotit tak jeho celkový stav.
Ten se zdál být podle výrazů tváří, které se na něj dívaly pozoruhodně optimistický.
„Ano, pánové tak to máme ujasněno“, promluvil nejtlustší z nich a podával papíry v černých deskách zpět sestře.
“Pan Rozehnal se může převést z izolace na nemocniční oddělení číslo 3.“
Doktor se mile usmál a všechny postavy odešly z pokoje.

 

 

 

III.

 

Ještě téhož dne, v pozdním odpoledni, byl pan Rozehnal přesunut i s postelí na nové oddělení a při své jízdě na chodbě, lemované nástěnkami stačil číst pouze nadpisy.
Nepodceňujte rizika!
Nemáš disciplínu, zaplatíš!
Očkování proti chřipce.
Sbírka na pomoc pro … (nestačil dočíst).
Epidemie.
Nádory.
Jak předcházet … (nestačil dočíst).
Regulační poplatky.
Požární řád.

 

Dveře se otevřely a do pokoje č. 2 vplula bílá noha na hrazdě i s postelí a nemocničním zřízencem.
„Dobrý den vinšuju“ promluvil pomocník, vezu vám nového kolegu, pánové a sbohem.
Pan Rozehnal byl zaparkován vedle postele pana Drozda, který byl tak pokryt obvazem, že mu vyčuhovala pouze hlava, a bílou zdí.
Celkem bylo na pokoji bez pana Rozehnala pět pacientů s různými frakturami středně i těžšího kalibru. Pan Rozehnal, měl ten těžší, zatímco například pan Dohnal, který ležel pod jediným oknem v pokoji, byl již skoro vyléčen a chystal se domů.
Ze svých zkušeností z ulice byl pan Rozehnal zvyklý potkávat spoustu cizích tváří, a co historek od nich slyšel, když si povídali o svých trampotách, potížích, potulkách, patáliích, objevech, trápeních, strachu i radostech. Pan Rozehnal byl jako ryba hozená zpět do vody, a hned se počal představovat. Narazil ale pouze na zašklebené výrazy, které jen nerady viděly, že se něco mění k horšímu.
Už tak vydýchaný vzduch v nemocničním pokoji č. 2 se musel krájet o jednoho pacienta navíc. Napětí a nedůvěra, neměli dlouhého trvání a přece jenom zvítězila zvědavost a chuť zahnat nudu do kouta; a tak když vcházel do pokoje muž v nejlepších letech s noblesně vykrojeným oblekem a vycházkovou holí, byli už všichni obyvatelé pokoje č. 2 v ohnivé diskusi a ani si nevšimli, že do místnosti někdo vstoupil.

„Dobrý den pánové, kdo z vás je Luděk Rozehnal?“ musel opakovat cizí pán dvakráte, než mu ukázal prst pana Bolka, člověka ležícího se zlomeným krčkem a levým zápěstím, ukázal na postel kousek ode dveří, kde právě vášnivě diskutovali pan Drozd s majitelem milimetrového semiše na hlavě o tom, jaký má vliv tvrdost chleba na tvorbu plísně.    

 

 

Člověk, který přistupoval k panu Rozehnalovi, se jmenoval pan Révai. Byl to zámožný velkoobchodník s vínem, které ve značných objemech rozvážel do obchodních řetězců. Byl to on, kdo srazil v onen osudný okamžik červeným autem pana Rozehnala.
Nejprve si vše vygoogloval na internetu, aby zjistil, jak velké mu hrozí nepříjemnosti a zjistil, že nejsou malé. Pro jistotu si ještě vše ověřil u svého podnikového právníka, který jeho obavy potvrdil; hrozilo zde akutní nebezpečí žaloby ze strany poškozeného.
Posléze běhal pan Révai po úřadech, aby se dopátral, kdo se skrývá pod jménem Luděk Rozehnal. Když už se dozvěděl vše, co potřeboval vědět (byl to přece jenom obchodník „duší i tělem), předstoupil před pana Rozehnala, a dal mu nabídku, o které se ve vyšších kruzích říká, že se neodmítá, a to rovných dvacet čtyři tisíc korun českých v hotovosti, na dřevo a to hned, které znamenaly, jak dobře věděl pro pana Rozehnala celé jmění; kdyby mu dal více (a on mohl), byly by s tím jenom nepříjemnosti.
Pan Rozehnal by si mohl myslet, že za tím je kdo ví co nebo kdo, anebo by ztropil nějakou výtržnost v lokále s takovou kopou peněz a tak dále. Zkrátka, těch dvacet čtyři tisíc korun bylo tak akorát.
A bylo. Oči pana Rozehnala se rozzářily a nachystané papíry, které mu ihned obratně vsunul pan Révai pod nos, podepsal. Bylo samo sebou, že výlohy spojené s nemocničním pobytem, hradil pan Révai; ukázal mu ještě krabici se šesti láhví argentinského vína z oblasti Mendoza, kterou po krátké ukázce vsunul nenápadně pod postel, nakonec ještě přidal malou knížečku „průvodce jihoamerickými vinicemi“, kterou obřadně položil na stolek a pak už odešel, ponechávajíce pana Rozehnala svému osudu.
Ten, dívajíce se z okna na padající sníh, si pomyslel, že se mu budou ty peníze setsakramensky hodit. Jak dlouho může tak ještě žít, venku, na ulici, bez pomoci, bez přátel, ve vyhnanství, v tom neustálém boji o každičkou skývu chleba a trocha toho tepla.
Deset let? Ne to by nevydržel, pět maximálně šest let prolétlo mu hlavou. Ale nelitoval ničeho a díval se na věci tak, jak přicházely jedna za druhou, ve své sytosti, bez příměsí a různých příkras. Zhluboka se nadechnul a pravil zvukomalebným hlasem,
„tak pánové, dneska slavíme, kdo otevře první lahvinku?“ Tímto nápadem polaskal všechny přítomné na pokoji a téměř již vyléčený pan Dohnal hbitě seskočil ze své betle a otevřel bez milosti láhev s nápisem Piedra Negra, Melbec - Gran Reserva, zatímco pan Rozehnal předčítal z lesklé brožury text, který byl vytištěn na křídovém papíře „Piedra Negra, Melbec – Grand Reserva, intenzívní a velmi kořeněný buket, bohatý na vanilku, plné na patře; překvapivě delikátní, lehce sametové a hebké po počátečním hořkém vstupu se silnou chuti po okrajích na jazyku.“
Atmosféra argentinských plání se započala rozlévat po pokoji č. 2. „Tato vlajková loď od Bodega“ pokračoval pan Rozehnal „byla pojmenována podle velmi tmavé půdy v podhůří And zvané Piedra Negra (černý kámen)“ a mezitím vlil pan Dohnal všem členům pokoje č. 2, z obratností číšníka  hotelu La Reserve Paris, do již přistavených sklenic rubínovou barvu s patinou Patagonie.
Pan Rozehnal pozvednul tu svou a pravil:
„Pijme víno, dokud žijem, po smrti se nenapijem,“ načeš sklenici vypil do dna.
„Dokud jsme, smrt není, až přijde, my už tu nebudeme,“ ozvalo se ze středu pokoje, kde ležel profesor historie, pan Hloubal; jeho sklenice byla už také rázně vyprázdněna.
„To je šmakovačka, nečuň a otevři ťam další flašu“ ozvalo se z levého rohu, z té strany, kde nebylo okno. Byl to starý pán Lezner z Dolní Lhoty, který spadnul při vystupování z autobusu, který ho zrovna vezl do zubařské ordinace (pro nové zuby odlité z podivné hmoty; jak často říkával v hospodě) a roztříštil si pánev o kámen odpočívající zrovna na potvoru přesně na místě dopadu jeho pánevní kosti; ty nachystané nové zuby leží u pana MUDr. Zoubka doposud, uschované řádně v ochranné atmosféře, zasunuté do zásuvky s nápisem J - M.
Otevřela se druhá, potom třetí a čtvrtá láhev s lahodným mokem z podhůří majestátních And a osazenstvo pokoje č. 2 se dostávalo do velmi přátelské a vřelé atmosféry; asi takové, jaká přebývá ve strunách potulného hráče z Rio Grande. Pan Bolek, ležící při zdi, tak jako pan Rozehnal, přímo mu naproti, se mírně pozvednul a pravil.
„Byl jsem v poslední době hodně trudnomyslný a podléhal jedné depresi za druhou, děkují vám všem drazí přátelé a mrknul naproti, že jste mi rozehřáli srdéčko, tak ztrápené, a které se znovu nadechlo a chce se mu opět žít a přitom do sebe vyklopil již pošesté rubínový obsah sklenice.            

 

 

„Buenos Aires, Sierra Misionera, Iguazú, Tierra roja, Yerba Maté, Nasua nasua,“ počal provolávat prof. Hloubal, vzpomínajíce na místa a názvy spojená s Argentinou ve které nikdy nebyl, ale trochu o ni něco načetl. Torres del Paine, Puntas Arenas, Copacabana, Tequila,  Isla Mujeres, Machu Picchu, Quito, La Paz …., rozšiřoval pan Drozd (křížovkář amatér) okruh velkoryse rovnou na celou Latinskou Ameriku, zahrnujíce místa v Chile, Brazílii, Mexiku, Ekvádoru, Bolívii a Peru; ve kterých také ovšem nikdy nebyl.
Nakonec přidal ještě Circus Maximus a Hadriánův palác a něco v tom smyslu, že zlatý věk lidstva se již konal, a nám přeživším, zbyly jen drobty od snědeného stolu.
Ale to už to prof. Hloubal, nevydržel a skočil mu do řeči. „Jakýpak zlatý věk! Velký Řím! Tlačilo se v něm něco málo přes 800.000 obyvatel; většinou to byli otroci; živořících ve špíně, výkalech a strachu. Kam až oko odhlédlo, všude se rozlévalo bezpráví, násilí a rachot zbraní. Krutost a marnivost spojená s hamižností byli opravdoví vládci starověkého Říma. Jestliže někdo tíhne k - zlatému věku velkého a vavřínovým věncem ověnčeného Říma, věčného to města - musí se jednat o člověka násilnického, krutého, s panovačnými sklony, anebo o člověka neznalého dané věci“ zakončil plamennou řeč prof. Hloubal, a sám se sebou spokojen napil se vína s pocitem, že mýtus zlatého věku dostatečně vyvrátil.

 

 

Já zřejmě nezapadám do žádného ze zlatých věků, pomyslel si v duchu pan Rozehnal, do kterého se kružnice času zařezávaly čím dál hlouběji dnem po dni, bez slitování a bez naděje na lepší život. Představa dvanácti let dalšího života se stávala těžkým křížem, temným stínem (odhad odvozoval od zánovních statistických tabulek průměrného věku dožití v České republice).
Na druhou stranu byl život pro pana Rozehnala svátost, na ten by si nikdy nešáhnul, to se jaksi nesluší. Volil by raději odejít z tohoto slzavého údolí, cestou přirozenou, prostřednictvím to některé ze závažných nemoci. Metastáza jater, byla jediná, o které věděl, že by mu mohla býti dostupnou; pak tu byly nemoci způsobené bodavým hmyzem (které jsou ovšem mnohdy bolestivé a mají nepříjemný průběh) jakými jsou malárie, žlutá zimnice, spavá nemoc, horečka dengue (známa též pod názvem Horečka lámající kosti), ale bohužel havěť, která by mu to způsobila, se v české kotlině nevyskytuje.
Možná tak být zakousnut zmijí, ale hadů on se bál, a takovéto dramatické ukončení své existence si nepřál.  

 

 

„Co Bůh?“ Ozvalo se od okna, „Je či není?“

 

„Podle Východu je Bůh všude a ve všem, podle Západu je pouze jeden nebo žádný. Vyberte si“ odpovídal prof. Hloubal a pokračoval „Dost jsem o něm četl, ale osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, nemůžu tedy jeho existenci ani potvrdit, ale nebudu vám ho ani vyvracet.

 

„Kdybych Já potkal Boha“ ozval se pan Rozehnal „tak bych mu ten tiket vrátil; kdo si planetu Zemi vymyslel, musel jistě mnoho trpět“, a vzápětí dodal, „Čert ho vem!“

 

„Ježišmárja, a to jako ten Bůh néní“ otázal se starý Lezner z hrůzou v očích.

 

„Je tolik Bohů, kolik je lidí, každý bojuje za toho svého“ uklidňoval ho pan Drozd.
„Ale raději než o Bohu, pojďme se bavit o něčem konkrétnějším, o něčem na co si můžeme sáhnout, třeba o životě.“

 

„Tak to já jsem vám znal jednoho chlapa, týpka, takového podivína, ale byl to namouduši dobračisko a bývalý atlet“ započal pan Bolek „který si nechal před svým domem vyhloubit příkop, takový ten středověký hradní typ s vodou, přes který vedla pouze jedna úzká kladina.
Tímto způsobem chtěl udělat kříž se svou závislostí na alkoholu. Do pěti piv se ještě bravurně přes lávku domů dostal, od deseti a více, neměl šanci. To co bylo mezi tím, mu někdy vyšlo, a jindy spadnul do jámy s páchnoucí břečkou.

 

Když měl dobrou náladu, byl jediným skokem na žerdi a počal předvádět kroucené, švihové a různě propletené silové gymnastické prvky dále akrobatické obraty, přemety, salta, letové doplňky a veletoče, aby poté následoval spanilý seskok do podřepu. Úžasné! Jásali kolemjdoucí a vhazovali mince jen tak pro štěstí do „hradního příkopu.“
Pan Sokolář s rukama jako nějaký lidoop říkával často, v hospodě, že až bude v důchodě tak ten příkop hodlá vypustit, vyčistit a všechny ty mince vybrat; peníze se budou hodit, dodával a přitom si mnul své svalnaté ruce o sebe. Ta lávka, přes kterou se do domu vcházelo, byl vlastně dřevěný hranol, široký pouhopouhých deset centimetrů, tak jako na opravdovém gymnastickém sportovišti (později ještě odřezal čtyři centimetry a balancoval tak pouze na hraně úzké šest centimetrů); ale to mu už utekla manželka i se dvěma čipernými holčičkami, zatímco on neustále trénoval, aby se dostat do ještě lepší formy a překonal tak hradlo i po deseti pivech.“

„Podobné zařízení měl už 500 let před Kristem nějaký Suhin-mi-shon, mnich kláštera patero dveří.“ ozval se prof. Hloubal.
„Do kláštera se vstupovalo zásadně pouze na laně nataženém nad propastí. O jeho učení, se nezachovalo zhola nic;  zbylo po něm pouze pár fragmentů nalezených při vykopávkách na dně propasti. Jinak celé jeho učení skončilo nenávratně v propadlišti dějin.
Ale prý to byl mudrc kmetského věku a pevných zásad.“

 

 

Zatímco osazenstvo pokoje č. 2 pomalu a beze spěchu dopíjelo poslední láhev Medoc - Grand Reserva, vstoupila do pokoje sestřička s léky a nestačila se divit. Na postelích se válelo půl tuctů nalitých žoků v rozverné náladě, kterým se drolila sádra od neustálého to vrcení a posouvání se na posteli, přímo na lino.
„No tak pánové! Tady nejste ve vinárně, tady se musí zachovávat klid a pořádek!“ pravila zvýšeným ostrým tónem sestřička. O šesti prázdných láhvích, které byly obratně vloženy zpět do papírové krabice a zasunuty pod postel neměla žádného tušení; rozdala tobolky naplněné medicínou, píchla nějakou tu injekci a z pokoje se vytratila jako pára.

 

 

„To bylo o fous, pánové“ poznamenal pan Bolek „takhle dát si cigaretku ….“ a zasnil se. Kouřit na pokoji si nikdo nedovolil, jenom pan Dohnal se vytratil na chodbu se zapalovačem v ruce. 
Bylo už pozdě večer a všichni pacienti pokoje č. 2 nakonec usnuli spánkem hlubokým a pro tělo tuze blahodárným.

 

 

Panu Rozehnalovi se zdálo, že je členem malé vědecké výpravy do nitra Nigeru; v rukou mačety, na hlavách přilbice (takové jaké nosíval na svých cestách Emil Holub) a sítě proti bodavému, dotěrnému, všude kroužícímu a vůbec všelijakému to hmyzu. Pan Rozehnal měl již za krkem patero řádných bodanců a na šestý měl zaděláno.
Objevná výprava do nitra neznámé země si klestila cestu vpřed, krok za kokem, když v tu chvíli byli obklopeni divochy (odkud se vzali, nikdo nevěděl), se strašlivě koulejícíma se očima, všude oštěpy, ostré pazourky a mnoho povyku.
Nemělo cenu vzdorovat. Ve vesnici (která by mohla sloužit jako slušný skanzen o životě člověka v době kamenné) byli svázáni do kozelce a vhozeni do lýkových košů.
„To jsme teda v pěkné bryndě“, poznamenal dr. Bróm.
„Říkáte brynda?“ Otázal se divoch, „ta bude a pořádná,“ trochu se olíznul kolem huby a dodal „my tady tomu u nás víte, říkáme kaše“.


Krátce poté byl jeden vědec po druhém bez lítosti zabit a řádně zkonzumován; ráno, v poledne nebo večer podle toho jak zrovna moc křičelo tlusté a trochu nafouklé břicho věčně hladového to náčelníka, který byl očividně stižen velkou a obézní tasemnicí přisátou na jeho střevech.
A co jen těch malých, hlučných a tlustých černoušků, běhajících všude kolem v jakýchsi smečkách. 

 

 

V lýkovém koši už zbýval pouze pan Rozehnal. „Dobré jitro,“ ozval se svalnatý divoch, „jak se jmenujete, prosím?“
Pan Rozehnal zavětřil záchranu, ale pro jistotu se zeptal. „A není to jedno, jak se jmenuji, beztoho mne stejně sníte ne?“
„Himlhergot, to je přece jasné jak cvoky na kožených botách, že jo!  Ale potřebuji přece napsat něco na Menu a nechci si vymýšlet.“
„Jak se jmenovalo to poslední, echt řekněme tedy menu?“ otázal se pan Rozehnal.
„Dr. Svěcený Jaroslav, biolog a cestovatel, 56 let nezadán, propadlý beznadějně vědě, příležitostný kněz. Ostatně byl hodně tuhý, museli jsme ho dost podusit“ domluvil kanibal a počal pozorovat spodní partie pana Rozehnala.

 

„Napište tam: pan Rozehnal, narozen za dramatických okolností v rodině svobodného templáře v malebné vesničce  Saint-Quay-Portrieux v Côtes-d'Armor na pobřeží kanálu La Manche, v Bretani; gastronom tělem i duší, toho času šéfkuchař hotelu Le Rouzerovair v Paříži, nositel a majitel dvou michelinských hvězd.

Maso zásadně nedusit.“
„Máte česnek?“
„Máme.“
„Tak ho tam dejte tři paličky a zasypte to všechno zázvorem.
Pozor! Koření se nesmí stát záplatou.
Máte zázvor?
No tak, máte zázvor?“ Odpovědi ani smrti v kotli se pan Rozehnal již nedočkal, zato ucítil vůni snídaně, kterou přivážela všem ležícím pacientům na vozíčku, dlouhonohá sestřička.
Rozvařené párky s kouskem vejce, se držely u spodu, na vrch byl dosazen smějící se krajíc chleba.

 

 

Uběhl den, dva a poté třetí, každý z nich stejný jako byly ty předchozí, ale to už to pan Rozehnal nevydržel a počal hledat v lesklé brožuře, jaká vína by si u pana Réviho objednal. Jeho adresu nalezl na smlouvě o vyrovnání. Neváhal, nastudoval a ihned předal Dohnalovi seznam vín, která hodlal nakoupit: Puro Corte D´Oro Malbec-Cabernet (šest kusů); mimořádný to zástupce odrůdy Malbec s výraznou vůní a jemnými tóny bobulového ovoce a koření; Amancaya Grand Reserva (šest kusů); se svěží a ovocnou vůní doprovázenou jemnými tóny povidel a čokolády;  Corbec Appassimento Rosso di Argentina (šest kusů); s bohatou a komplexní vůní citrusového ovoce, včelích pláství a rozinek, víno to s pevnou kostrou a dobrou tříslovinou.

 

 

Pan Révai, byl překvapen a zároveň polichocen a objednané zboží mu neprodleně zaslal na Dohnalovu adresu, a to za velkoobchodní cenu; celkem osmnáct lahví za 8.656 korun českých, tedy za částku o malinko překračující měsíční výši důchodu pána, který si vína objednával.
Pan Dohnal všechny ty bachraté láhve z daleké ciziny, kolébající se ve dřevěných bedýnkách (přes své příbuzné) doslova propašoval na pokoj. Vínového večera se ale nedočkal, neboť byl záhy propuštěn do domácího ošetřování.
Marně žádal o jeden den v nemocnici navíc. Na jeho místo se vtlačil pan Roztoč s poraněním zkřížených vazů, ekonom z nedalekého masokombinátu, příležitostný šachista.

 

 

Nechcete si dát partičku?“ Otázal se pan Roztoč hned, poté co si vše uspořádal kolem sebe a na stolku.
Pan Bolek, kterému se zranění již natolik zlepšilo, že namísto nepohodlné sádry, dostal pružnou bandáž, si přisednul a počal stavět figury.
„Bílé nebo Černé?, otázal se pana Roztoče.“
„Bílé.“
Pan Rozehnal si mezitím listoval v TV magazínu a přitom se nestačil divit kolik kanálů je možno v dnešní době shlédnout. Al Jazeera, Animal planet, Discovery, Duck, Jim Jam, Fanda, Fashion, History Channel, Travel Channel, Paprika, Pohoda, Smíchov, ….. ; s názvy programů: Paničky z Beverly Hills II., Velkolepé století (63), Bít ho či nebýt, Apokalypsa VI., Kdo přežije (12), Polední modlitba, Terra Santa News, …. znaven a s patinou nudy ve tváři usnul s programem na břichu. 

 

 

„K tabuli, Rozehnal!“ kdosi na něj vykřiknul, když si četl právě pod lavicí „o vynalézavosti a umění hry šachové“ od Ruye Lópeze de Segury.
Pan Rozehnal! A nebudu to opakovat třikrát. Doléhal na něj řev podrážděné tygřice, za dřevěným stolem, která nervózně ťukala perem o stůl nad otevřenou třídní knihou (znělo to jako neustálé vyťukávané S v Morseové abecedě). Na velkém stolku byly rozestavěné šachové figury v rozvinuté fázi partie, zahájené španělskou hrou.

 

Učitelka: „No konečně! Pane Rozehnale, skončili jsme výměnou pěšců c4 za g5, mohl byste mi povědět, jak hodláte naložit s černým koněm na e3, který se dostal do nepříjemné situace?“

 

Pan Rozehnal: „Nechat být. Obětovat ho. Získáme za něj možná pěšce, možná střelce, ale hlavně si udržíme na bojišti tlak; prozatím bych si dovolil udělal velkou rošádu; Ke8-c8 a Va8-d8“ 

 

Učitelka: „Hmm, zajímavé, a co hrozící vidle od střelce a dámy?“

 

Pan Rozehnal: „To je tady svízelná, přímo patová situace!“ Zvolal pan Rozehnal. „Obětujeme i věž, čert aby to vzal!“

 

„A máme to tady – krásny mat,“ zvolal pan Roztoč, pokládajíce s láskou svého bílého pěšce na d6.

 

Rozehnal otevřel oči dokořán, aby zjistil, že se nachází v nemocničním pokoji č. 2 a byl rád, že si nemusí lámat hlavu nad hrozícím matem.

 

„Dáme si ještě partičku?“ otázal se Bolka. „Raději ne, je to jako bych Vám podával důtky, kterými mě máte vzít přes záda. Půjdu si raději číst.“ Domluviv, odbelhal se pan Bolek do své postele a cítil se jako spráskaný pes.

 

 

Bylo už pozdě večer a pan Rozehnal otevíral láhev vína Puro Corte D´Oro Malbec-Cabernet; s výraznou vůní a jemnými tóny bobulového ovoce a požádal pana Bolka, aby rozlil také sobě (a utopit tak svou trudnomyslnost) a samozřejmě také všem ostatním na pokoji.
Pan Roztoč se znalecky podíval na etiketu a pravil „ šmankote, takové víno!“ A přátelsky kynul svou velkou hlavou k panu Rozehnalovi a pokračoval: „Výtečné! Lahodné a delikátní na patře. Nádhera! Tady zákon o mezním užitku prostě nemůže fungovat.
„Jaký zákon, prosím?“,  ozval se profesor Hloubal, „o takovém jsem jakživ neslyšel“
„No tak pane, vy neznáte zákon o mezním užitku?“, ale to je velká chyba, já Vám ho tedy zkusím vysvětlit,“ hlasem jako zvon rozkmitával své hlasivky pan Roztoč. Představte si, že jste na pustém ostrově, nikde ani noha, místo je to opuštěné jak fotbalový stadión ve dvě ráno. Na tom ostrově rostou jen samé kokosové palmy. Hnědé kokosy jsou zkrátka jediná dostupná potravina, kterou se můžete živit. 
Dáte si jeden, dáte si druhý a jste nasycen. Ten třetí byste ještě zvládnul, ale už byste se do něj musil nutit. Musíte počkat, až budete mít opět žízeň, hlad, anebo třeba obojí.
Zákon o mezním užitku praví, že s růstem objemu spotřebovávaného zboží, klesá jeho mezní užitek. Neboli s každým dalším vypitým kokosem, klesá naše chuť na ten další.
Nu a tady se s každou sklenicí vypitého vína, dostává větší chuti na další a tento řetězec nemůže být ukončen, leda by došlo víno, nebo by došlo ke kolapsu, zástavě srdce či apnoe.
Ano pánové, jsou situace, kde zákon o mezním užitku zkrátka neplatí a to je na tom životě to krásné, člověk je zkrátka nezměřitelný“  

 

 

 

IV.

 

 „Máme na pokoji ještě sedmnáct láhví„ prohodil pan Rozehnal. Uši všech členů pokoje č. 2 radostně zašvihaly.
Viva! Dolce vita!
Ať žijem, dokud se neupijem!
Padala láhev za lahví, padaly večery do bouřlivých vod Iguazú. Byly dny, kdy víno došlo, aby bylo vzkříšeno opět a znovu. Avšak zákon o zlaté žíle, která ubývá úměrně to tempu těžby, byl neúprosný a mocný.
Z peněz od pana Révaiho, zbylo panu Rozehnalovi pouhopouhých dvě stě korun (a ty nestačili ani na jedinou láhev z lesklého katalogu), ale to už začínal duben a již zcela vyléčený pan Rozehnal, se chystal opustit nemocnici „do domácího léčení“. Nutno ještě dodat, že se pacienti po celé ty dlouhé měsíce co ležel pan Rozehnal na pokoji č. 2, záhadně uzdravovali (všichni a to bez výjimky), a to mnohem dříve, než by se dalo očekávat podle standartního povědomí o průběhu hojení ran a zlomenin; ty se hojily až překvapivě dobře a rychle; těžká zranění se přesouvala do kategorie těch lehčích, ta lehčí do oblasti zcela vyhojených a vlastníci zacelených ran s novými jizvami odcházeli spokojeně do svých domovů.
Co bylo toho všeho příčinou si doktoři hlavu nelámali, (nebyli to žádní vědátoři; za to neměli příplatky) pod heslem pokud něco funguje tak do toho nezasahuj, se v tom nešťourali a nechali věc být.  Možná by jinak zjistili že, viníkem bylo víno z podhůří argentinských skal; možná těch faktorů bylo více, ale toho se už nikdo nedopátrá.
Zkrátka pacienti z pokoje č. 2 odcházeli domů, ač neradi (což bylo doktorům divné) daleko častěji než z pokojů jiných.

 

 

Ten den, kdy pan Rozehnal opouštěl pokoj č. 2, zbýval ze staré a původní gardy už jen pan Drozd, který ho doprovodil až k bráně a přátelsky mu pokyvoval. Na nohou měl pan Rozehnal zánovní trekovou obuv, v igelitové tašce na zip s potiskem bylo uschováno několik kusů, triček, spodního prádla, ponožek, ale také jeden svetr, multifunkční nůž, žlutá deka s modrým lemem a plavecké žabky (vše si nakoupil na svých potulkách v nemocničním areálu).
Do nadcházejících dnů byl vybaven lépe než před svou automobilovou nehodou. Pravda sice ještě pokulhával, ale říkal si, že i to se spraví. Bylo po zimě a Sluníčko příjemně svítilo a hřálo do obličeje.

 

 

Odcházel, ale už věděl co je to žlutá zimnice, kde roste sekvojovec obrovský, čím se živí domorodci v Beninu, kdo byl Miguel López de Legazpi, jak se vyrábí kobaltová žluť, co to jsou monochromy, proč nemohl prodal Vincent von Gogh jediný obraz, co je to zákon trhu, že velikost věků, by se měla měřit velikostí lidí, kteří v něm žijí a ne výškou budov, ve kterých lidé pracují, že slovo senát je odvozeno od latinského senex (stařec), že slovo proletariát pochází od slova proles (děti), neboť ty byly jediným majetkem nejchudších obyvatel, někdy bývala takováto chudina označována slovem caput (neboť se mohli vykázat jen svým občanským právem), že původ slova peníze je odvozen od dobytka, že města Vídeň a Budapešť, byly původně římskými vojenskými tábory, kdy vzplanula Krymská válka ….

 

 

Pan Rozehnal byl v plné formě a nechtělo se mu umírat. Jeho první cesta vedla na poštu, kde měl přichystáno k vyzvednutí dost peněz, a to za celkem čtvero důchodů, od prosince do března, které na něj trpělivě čekaly ve čtyřech obálkách s razítkem úřadu.
V okénku se objevila kudrnatá hlava, která ho opět odmítala a zcela přirozeně tak, jak byl zvyklý (zvyk to je přece železná košile) si to namířil rovnou do nedalekého parku, kde se hodlal ubytovat ve svém oblíbeném křovisku. 
Cestou si koupil ještě tři krabicové vína, krabičku cigaret, konzervu s fazolemi a tři rohlíky. K večeru již obřadně otevíral krabicové víno, ze kterého se nelinula vůně dalekých krajin nýbrž, závan blízkého chemického závodu; přece jenom se napil, aby zjistil, že tento kříženec, chemikálií, červené barvy, a trocha toho vína nejhorší jakosti se nedá pít. Náhle pocítil ostrou bolest v noze, víno odložil mezi větve, ulehnul na deku a zapálil si cigaretku; hvězdy na nebi zářily s neobvyklou intenzitou, byl přece jenom duben, kdy vzduch je čirý jako ledové jezero; krása, která se ani na houslích zahrát nedá. 
Ptactvo již utichalo a cigaretový kouř stoupal zvolna vzhůru, bez jakéhokoliv úsilí a záměru. Bylo slyšet kočku, která se snažila jazykem dostat k poslední fazoli přilepenou na dně prázdné konzervy. Modrá planeta, na které ležel pan Rozehnal, se točila, vibrovala a dmula to bez oddechu, bez emocí, bez předsudků, bez záměru, tvarována pouze svou přirozeností. Rychlostí třiceti kilometrů za sekundu (proti směru pohybu hodinových ručiček), si to uháněl pan Rozehnal v kruhu kolem Slunce, pevně usazen ve středu Mléčné dráhy.

 

 

 

PROLOG:

 

Úniková rychlost byla nemožná a v průběhu dvou měsíců utratil Pan Rozehnal veškeré své peněžní rezervy za Appassimento Rosso di Argentina, Piedra Negra, Malbec Grand Reserva a Gran Lurton Cabernet Sauvignon. Do původně vydrhnutého a čistého těla začala opět zalézat veškerá havěť (vši, roztoči a paraziti všemožného druhu a sklonu), která vítala tohoto čistého a bylinami provoněného hostitele bez nájemníků a zjevné konkurence. Inu terén je terén. 

 

 

Schoulená postava se rytmicky nadouvala nahoru a zpět, mající sen o ovcích, trávě, vinicích, šumění oceánu, dech beroucích kobaltově modrých vodopádech Iguazú, o vůni sušeného ovoce a sladkého koření o chuti silné na jazyku a sladké na patře.

 

 

 

Z knihy ...

 

 

 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku