M O D Ř Í   L I D É

 


 

 

I.

 

Pan Waltz, předseda Rady pro lidstvo, si zlehounka prohrábnul svůj plnovous, a s ocelovým pohledem se zadíval na všechny přítomné. Vážné tváře, které na něj hleděly, byly usazené za masivní mahagonovou deskou. Stůl se vznášel v prostoru bez jakékoliv viditelné opory.; vše fungovalo na principu vynálezu, profesora Vondfolta, který umožňoval „vypínat“ gravitační pole. Psal se rok 2245 a sluneční paprsky se zvolna snášely přes průhlednou kopuli do jednací místnosti, kde zasedala Rada. Ta rozhodovala ve všech zásadních záležitostech majících globální dopad na planetu Zemi a v tuto chvíli řešila jeden velmi složitý a komplikovaný problém.

 

Planeta Země se totiž z neznámých důvodů odklonila od své vlastní a přirozené dráhy, a spolu se svým měsícem se vzdalovala od Slunce. Nikdo neznal odpověď na otázku, proč se tak stalo. Za možnou příčinu pokládali vědci rázovou vlnu od starobylé kolize obřích galaxií. Byla-li to pravda nebo ne, ale nikdo nevěděl.

 

Waltz se zhluboka nadechnul a s hlasem jako zvon rázně promluvil. „Pánové, chtěl bych Vás seznámit s  projektem ŠIVA a myslím si, že bude nejlépe, když přítomné Radě pro lidstvo vše osvětlí přímo profesor Malkowitz,“ a nečekaje na odpověď, cvrnknul prstem do malého čtverečku na stole. Část zdi zmizela a do sálu vstoupil profesor Malkowitz. Dvě živé očka mžourala přes silná skla samou nedočkavostí představit Radě svůj plán. Roztržitě se posadil, vedle Waltze. Zeď se neslyšně uzavřela.

 

„Nebudu Vás zatěžovat detaily výzkumu, které jsou tak obsáhlé, že zabírají značnou část holografických obrazců typu DH, promluvil profesor Malkowitz. „ Zkrátka podařilo se nám získat unikátní gen z drobné modré chobotničky, obývající hlubiny Indického oceánu. Ten umožňuje tomuto tvoru obdivuhodnou přeměnu energie. Gen jsme pojmenovali ŠIVA, podle jednoho z hinduistických bohů. V současné době  dokážeme implantovat tento gen  do lidského DNA, a to bez zjevných negativních následků“  Profesor Malkowitz, udělal maličkou pauzu, aby následně  pronesená slova dostatečně vynikla. „Tvor takto vzniklý je docela normální, obyčejný člověk, tak jak jej známe. Až na jednu zásadní věc, která z něj dělá …... jak bych to tak řekl …  N-a-d-č-l-o-v-ě-k-a ….profesor Malkowitz se odmlčel trochu upil ze šálku se silnou kávou a chystal se na závěrečný triumf.  „Za pomocí genu ŠIVA“ profesor Malkowitz se trochu nadmul a posunul si nakloněné brýle na kořen nosu, „dokáže člověk, pouhým dýcháním získávat dostatečné množství energie, a to po celou dobu jeho existence. Takovýto „Nový člověk“ již nepotřebuje normální pevnou stravu. Stačí pouze vzduch, voda a sluneční svit.“  V místnosti zavládlo naprosté ticho.
„Ten gen“, přerušil ticho otázkou  Chu-neng „nedal by se zavést do dospělých jedinců?“ 
„Ne, to je naprosto vyloučeno“ Odpovídal profesor, „genetické změny mohou být provedeny jen při vzniku života samotného, „ve zkumavce“ promiňte mi ten výraz. „Lidé takto vzniklí jsou zbarveni, …. profesor si odkašlal… „jaksi do modra“. 
Waltz zvedl své modré oči a promluvil: „Jde o nepodstatný detail, který nebude mít na člověka negativních následků. Vše záleží na Radě, zda příjme zodpovědnost a povolí tuto genetickou úpravu. Pro nás je bohužel tato cesta uzavřena, ale myslete na budoucí děti našich dětí. Mějte na paměti záchranu lidstva. Země se pozvolna, ale s nezadržitelnou silou neustále ochlazuje. Všem Vám prozatím děkuji a na shledanou. V sále to zašumělo.

 

Bylo slyšet jemné cvaknutí a všech dvanáct postav zmizelo. Zůstal sedět pouze Waltz a profesor Malkowitz. „Myslíte, že to pochopily?“, zeptal se tiše Waltz. „Domnívám se, že ano“, odpovídal profesor a pokračoval, „Nemají na vybranou. Udělali jsme maximum, co jsme mohli. Je to asi hřích, ale……“ profesor se trošku zarazil, „mám takovou podivnou radost …… jsem přece jenom vědec, a toto je ohromná a přímo revoluční příležitost jak člověka povznést. Vlastně, když se to tak vezme, jsou to právě různé druhy problémů, překážek a utrpení, které lidstvo tlačí jaksi vpřed. Člověk zkrátka na vybranou nemá“. Tvář profesora s velkými brýlemi na obličeji, se mu snažila ještě něco vysvětlit, ale on ji už neposlouchal a propadal se někam do neznáma a v uších mu hučelo. 

 

Pan Waltz trpěl velmi zhoubným a nebezpečným rakovinotvorným nádorem. Léčba byla nemožná. Tehdy se rozhodnul. Nechat se zmrazit a čekat na dobu, kdy budou doktoři schopni jeho tělo vyléčit.  Tuto tragickou zprávu se dozvěděl před půl rokem. Teď, kdy šance na přežití celého lidstva se blížily k nule, nechávat se zamrazit mu připadá nesmyslné. Ale už se rozhodnul a byl připraven. Do  nástupu  k procesu zmrazení zbývají pouhé tři měsíce. K procesu, který ho přenese kamsi na pomezí, kde nebude ani mrtvý, ale ani živý. Bude to podivná oslava „dožitých“ 50 let.  Zhluboka se nadechl a pocítil podivné zamrazení po celém svém těle.   Z přemýšlení ho vyrušil blikající malý čtvereček, který upozorňoval, že na spojení čeká jeho žena. Chvíli čtvereček pozoroval a poté do něj dloubnul palcem.
„Je všechno v pořádku?, ani ses neozval, a vypadáš hrozně unaveně“, starostlivým hlasem promlouvala jeho žena. Vlasy tmavé, spadající po ramena. Na tvářích několik vrásek, které vykreslovaly její osobitost. Oči velké a plné něhy.
„Ano, vše jde zatím podle plánu, ale cítím se velmi unaven. Jakoby mi bylo 100 let.“  Při této poslední větě se trošku ironicky pousmál.

 

 

II.

 

Waltz se pomalu probíral z pomezí, kde je člověk zároveň živý i mrtvý. Před očima tma. V mysli se mu mihla scéna ženy a jejich dvou děti. Uviděl a prožil znovu tu chvíli, kdy oči všech jeho nejbližších byly zalité slzami. Opět tma. Uplynuly další dlouhé měsíce, než byl schopen plně vnímat co se děje kolem.

 

 „Dobré ráno pane Waltz“ ozvalo se mu nad hlavou. Otevřel oči a uviděl usmívající se modrou tvář bez vlasů,  s hnědýma očima.
„Jmenuji se Mok, a byl jsem vám přidělen z těch, ech, jak bych to tak řekl, … nejvyšších míst.  Jsem nyní něco jako váš osobní asistent. Ano, žijete, a to je ohromný úspěch! Jste nyní zcela zdráv, bez jakékoliv nemoci.“
Waltz se podíval na své ruce, které mu čouhaly z oranžového sarkofágu. Poznával je. S údivem zjistil, že jsou zabarveny do modra. Také chyběla jizva, na hřbetu ruky, a ten špatně rostlý nehet na ukazováčku, který ho provázel od dětství, byl nyní zcela bez chybičky.
„Můžete mi to blíže vysvětlit.“ Promluvil pomalu Waltz nespouštěje z očí své ruce.
„Ach ano“, ozval se příjemným hlasem Mok. „Vaše tělo  je nové a zároveň staré.“
Waltz se nechápavě zadíval do hnědých očí Moka, který bez otálení pokračoval „Použili jsme Vaši  DNA  a vložili jsme do ni gen ŠIVA. Vaše nové tělo je Vám nyní plně k dispozici.“
„A co mozek? Ten je nový, nebo starý?“ skočil mu do řeči Waltz a hlava se mu roztočila, dostával závrať.
„Ne, Váš mozek je takový, jaký byl.“ Waltz si viditelně oddechnul a začal dýchat poněkud opatrněji, jako by se bál, že se může něco pokazit.
„Vše je tak nové a tajemné“ pomyslel si a zároveň cítil neobvyklý nárůst energie. Dojem byl opravdu zvláštní. Připadal si tak svěže. Tak čistě. Jako ve svých dvaceti letech, kdy hrával  v univerzitním kampusu stolní tenis.
„Jak dlouho jsem byl zamrazen“ položil otázku, se kterou otálel co možná nejdéle.
„Dle starého kalendáře se píše se rok 2895, podle nového 459, tedy byl jste „na pomezí“ 650 let“, odpovídal okamžitě Mok.
„Nový kalendář?“ podivil se Waltz a zadíval se přes prosklenou stěnu do míst, kde rostly vzrostlé platany. Paprsky se příjemně odrážely od lesklých a rozložitých listů. Možná že pršelo, pomyslel si Waltz.
„Pane Waltz“ doléhal na něj hlas „nacházíte se na planetě MIO. Trochu ho píchlo vzadu něco hluboko v hlavě. Mok, uhodnul otázku a hlasem bez jakéhokoliv zabarvení, či lítosti dodal. „Stal se z ní pořádný  kus ledu, zapomeňte na planetu Zemi.“  
„Mohl bych vstát?“ Zeptal se Waltz.
„Ach ano, zajisté, promiňte, mi to. Můžeme se projít do nedaleké zahrady, která je přímo před Vámi, jak jste si už určitě povšimnul“ Mok nestačil domluvit a rozložitá postava pana Waltze stála vedle něj.

 

Pan Waltz se zhluboka nadechl. Tak jak to dělával každé ráno po vydatném spánku.
„Ano jsem naživu“. Srdce mu tepalo. Modré tělo fungovalo naprosto skvěle. Všude kam spočinul jeho zrak, bylo čisto a pořádek. Společně prostoupili stěnou a ocitli se v zahradě. Zpívající ptactvo, se pohupovalo v korunách košatých a dobře rostlých stromů. Vzduch byl čerstvý a nabitý energií, tak  jak to většinou bývá po letní bouřce.  Waltz si vzpomněl na svůj první pobyt v Himalájích, kde poté tak rád často jezdil. Opět prožíval ten příjemný pocit, který byl vyvoláván každičkým dalším nádechem. Cítil se tak svěže, tak vitálně. Gravitace jakoby se vytrácela, ta nesmírná lehkost kombinovaná s obrovskou koncentrací energie, si ho naprosto získala.
„Nádherný den “ a znova nasál do svého modrého těla, ten příjemný a chladivý vzduch. 
„Jsem nesmírně rád, že TO můžete nyní porovnat“ promluvil Mok. A tím TO myslel gen ŠIVA. 
„Pro mne je TO naprosto přirozené“ pokračoval  Mok,  „ale vy zcela jistě musíte  pociťovat energetickou změnu. Vaše ústa již nepotřebují stravu. Jste osvobozen od nekonečného řetězce tvořeného z neustálého  pojídání,  trávení a vyměšování,  řetězce, který byl tolik potřebný pro starého člověka.“
Waltz si vzpomněl na událost, když ještě sotva třicetiletý zkoušel držet hladovku. Trošku se při této vzpomínce zastyděl. Nevydržel to ani 3 dny z 30 plánovaných. Sžíravý pocit hladu zkrátka nepřekonal a po dvou dnech se pořádně najedl. Ze vzpomínek byl vytržen klidným hlasem Moka „Stačí vzduch, voda, hvězdný svit a …“.
„Fenomenální!“ zvolal Waltz, „těžko se dá použít jiný výraz“  Waltz se trošičku zamyslel a poté dodal.
„Jaksi mi chybí ten správný slovní obrat, kterým bych svůj pocit tak rád osvětlil.“
„Ano“ skočil mu do řeči Mok, za všechno může ten starý způsob komunikace….“
„Starý způsob komunikace? Nemyslíte snad tím řeč?“ Žertovně prohodil Waltz.
„Ano je to přesně tak, řeč tak jak ji znáte, se už prakticky nepoužívá“ a nečekaje na odpověď pokračoval dále Mok. „Komunikace velmi pokročila. Starý způsob vyjadřování již nepostačil pro „Nového člověka“ Přesně jak jste řekl, chyběla ta správná slovíčka, ten prostor pro vyjádření drobných, ale přesto důležitých nuancí.
My, „Noví lidé“ se vyjadřujeme přímo v pocitech, v obrazech, v barvách. I řeč jsme dosud schopni používat, tak jako já s Vámi, ale málokdo tuto formu komunikace ještě využívá. Stala se přežitkem, jakýmsi artefaktem“ zakončil větu Mok a zamrkal hnědýma očima „bohužel, Váš mozek nemohl být na takovouto změnu upraven“, pokračoval Mok a dodal, „Máme své limity“ a při tom se zadíval do dvou zářících kotoučů nad hlavou ve velikosti Slunce. Chvíli tam oba jen tak stáli a poté pan Mok pokračoval „Rada pro Nového člověka připravila návrh na odstranění zubů a celé spodní čelisti. Zuby jsou přece tak zvířecí a nehumánní, už je vůbec nepoužíváme. To kousání a drcení se nehodí pro Nového člověka“, zašklebil se Mok. Vy jste, pane Waltz starý člověk, který je usazen v novém těle. Je to možná nepříjemná situace, ale nedá se s tím nic dělat. Některé „dveře“ jsou pro Vás zkrátka navždy uzavřeny.“
Vše dokola zašumělo. Vítr se opřel do okolních větví a lavina listů byla unášena od svých rodných stromů, do míst jejich posledního spočinutí.
„Existují lidé, s podobným osudem zmrazení?“ zeptal se  Waltz  nespouštěje z očí velký tmavorudý list vznášející se nad jeho modrou hlavou.
„Ach ano,“ odpovídal Mok, „je jich spousta, ale nikdo zrovna nepasuje do Vašeho časového pásma. Zapomeňte na to. Někteří z nich“,  Mok polknul slinu „se dokonce nechávají  opětovně zamrazit doufajíce v lepší dobu. Říkáme jim tuláci v čase. Tmavorudý list zmizel kdesi v dálce, do míst kde se pyšně tyčil vzrostlý jasan. Waltz cítil, jak se mu podlamují kolena. Snažil si představit ty „tuláky v čase“, kteří se z nadějí hazardního hráče, nechávají opět zamrazit s pocitem, že tam dál, to bude určitě výhra.
„Máte zde něco na způsob knihovny?“ zeptal se Waltz.  „Velmi rád bych se podíval do historie. Téměř pět století, které jsem překlenul je přece jen pořádná hromada času, nemyslíte?“ 
„Ach ano chápu, zcela jistě, to nebude žádný problém,“ odpovídal pan Mok zatímco oba vcházeli do namodralého svitu. Během několika okamžiků se přenesli do prostoru podobajícího se katedrále.
„Jsme v centrální knihovně planety MIO“ promluvil Mok a pokračoval, „v těchto prostorách najdete veškeré kopie jakýchkoliv lidských záznamů, které byly uchovány od jeho prvopočátku. Máte k dispozici jeskynní malby, hliněné destičky s klínovým písmem a tak dále až po dnešní období. Samozřejmě, že je vše přeloženo.

 

Trvalo týdny, než se pan Waltz nasytil všemožnými i nemožnými informacemi. Nyní si připadal prázdný. Pan Waltz byl zvyklý řešit složité a komplikované situace. Byl člověkem zralým a protkán životem. Ale zde, v daleké budoucnosti, se cítil jako přesazený strom, který nemůže znova zapustit kořeny. Ta hlína byla tak vzdálená všemu co doposud poznal. Nebyl schopen opět zakořenit. 
Chyběla mu jeho žena, děti, přátelé, práce, ……… vše bylo pryč. Ano lidstvo si poradilo se svým osudem, a to velmi brilantním způsobem, ale on toho není schopen. Je to na jednoho člověka přece jen příliš ………. pocítil úzkost, pocítil to křečovité smrsknutí v žaludku, které tak rádo lidem vymačkává život, a to vše přes veškerou blahodárnou energii, kterou mu přinášelo jeho nové modré tělo. Sebevražda! Úplně se nad tou myšlenkou zachvěl, a vzpomněl si na článek v novinách s nápisem: „SEBEVRAŽDA NORMÁLNÍ NENÍ, ALE MYŠLENKA NA NI NORMÁLNÍ JE“ Trošku si oddychnul. Objevil se před ním pan Mok a s přívětivou modrou tváří promluvil
„I my, Noví lidé máme své problémy. Domnívám se, že v tom se od starého člověka moc nelišíme. Existuje místo, které by vám mohlo pomoci opět zakořenit v tomto pro vás novém světě. I já jsem kdysi pomýšlel na sebevraždu. I mně bylo pomoženo na stejném místě.

 

Před Waltzem se objevila namodralá záře, do které společně vešli. Za několik okamžiků se ocitli před horským masivem.
„Klášter se nachází za tímto hřebenem, ukazoval svým dlouhým prstem Mok, ale ten už si musí přejít každý sám, zamrkal hnědýma očima plnými něhy a zmizel za oponou modré záře.
Pan Waltz svižně vykročil úzkou  pěšinkou vedoucí do míst kam ukazoval dlouhý prst Moka. Krajina byla tvořena zakrslými borovicemi, nízkou travou a tu a tam ležícím balvanem. Vítr hladil vše čeho se dotknul, jeho modrou hlavu bez vlasů, zkroucené větve s tisící jehličkami,  lišejníky divoce rostoucími na převelikých kamenech. Do jeho útrob se počalo pomaloučku usazovat ticho. Pokračoval dále, a aniž si to uvědomoval, stával se tišším a tišším a ještě tišším. Myšlenky se vytráceli a namísto nich …. již nepřicházeli další. Waltz se zastavil na samém vrcholu, odkud očekával výhled na klášter, ale namísto něj se dole objevila modrá hladina jezera …… jezera, které se třpytilo jako obrovský oválný safír. „Zvláštní“, pomyslel si Waltz, zatímco pomalu scházel dolů k jezeru.

 

III.

 

Modrá hlava se dívala na hladinu jezera. Postava byla usazená na břehu jezera tak přirozeně jako okolní borovice v zemi.  Waltz si zvolna sednul a zadíval se také na hladinu jezera. Postava zvolna, aniž cokoliv řekla, uchopila kámen a hodila s ním do vzduchu …. „ŽBLUŇKKK“.  Vytvořily se kruhy, které nyní proudily do všech stran.  Mistr promluvil:
„Tak jako vhozený kámen do jezera nikdy nevytvoří nic jiného než kruhy, tak ani člověk vhozený do života nemá žádnou jinou možnost než dosáhnout své přirozenosti. Existuje pouze jeden cíl. Tím cílem jsi ty. Nikdo a nic jiného.“ Mistr vzal do dlaně další oblázek, jemně ho pohladil a hodil s ním do vzduchu…. „ŽBLLLLLUŇK“ 
Každičká vlnka odnášela na svém hřbetu část života pana Waltze. Očišťovala, vyprazdňovala a vytvářela v jeho nitru prostor, který se neustále zvětšoval. Pocit to byl tak nový, že jej nemohl přirovnat k ničemu, co doposud poznal. Vše mu najednou připadalo tak maličké, tak nicotné tak nedůležité, a pořád se to zmenšovalo až do velikosti špičky jehly, kterou už nedokázal více zmenšovat, ale která jej bolestivě bodala do týlu.
Mistr se pousmál a pravil „i ta špice jehly nakonec zmizí a ukázal dlouhým modrým prstem na levý břeh jezera.
„Ta hromada kamení před námi, znamená pro mne daleko více než celá Rada pro nového člověka i s těmi svými vynálezy.“

 

Vše bylo pro Waltze tak záhadné, tak tajemné, tak vzrušující. Měl pocit jako by se stal opět chlapcem a zažíval nesmírné dobrodružství.
„Mohl bych zde s vámi zůstat?“ otázal se dychtivě Waltz a přitom nespouštěl z očí vlnky, které k němu neustále připlouvaly.
„Můžeš a dokonce musíš. Už dlouho čekám na člověka, kterému bych mohl předat hořící pochodeň Poznání“ a v tu chvíli se na něj otočila přívětivá modrá tvář pana Moka.

 

 

 

 

Z knihy ...

 

 


  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku