Světlo obnažuje temnotu

Zvíře si líže svůj kožíšek a dbá o své drápky, neboť tělo je mu vším co má. Zato člověk své tělo schovává a málokdy se na něj podívá, jako by v jeho hrudi netlouklo srdce a neproudila krev. To o co se zajímá, jsou jen samé myšlenky a myšlenky, které přežvýkává jako žvýkačku sem a tam a kterou později vyplivuje, neboť není k ničemu.  

 

 

Iluze jsou reálnější než jeho teplý dech, než jeho hebká kůže.

 

Kážou o míru a o lásce, ale v jejich nitru je potlačený vulkán. Stačí škrtnout o jejich ega a nastane výbuch. Bolák vychrlí svůj hnis do nebes a jejich puchýře z těsných myšlenek popraskají a zaplaví svými výpary zem. 

 

Člověk sám tiskne si svou matrici, ve které se vyrazí a která ho bude doprovázet až do hrobu. Bude si hrát v bludišti a bude objevovat jeho temná zákoutí. Je zajatcem v labyrintu lží.

 

Člověk pochází z červa a ještě hodně toho v něm zůstalo. Žije ve vlhkých a temných katakombách mysli, které mu umožňují bezpáteřní prolézačku. Souká se jako had.  

 

Svou matricí bude vyrážet jen nudu za nudou, stále to samé dokola a dokola. Je utopen v jednotvárnosti; protáhlé tváře, na kterých je natažen znuděný výraz bez kapky opravdového života.

 

Červům nevadí temnota, ale vadí jim, když světlo obnažuje temnotu a ukazuje, jak jsou slizcí a chlupatí. Proto tak rádi zalézají pod zem, do stínu, nebo pod kámen, ale hlavně do vlhka a do temna, ze kterého se rodí a ve kterém žijí.

 

Lidé mají krátký provázek, kterým chtějí naměřit lidskou duši. Svou olovnici spouštějí jen na mělčině lidského bytí. 

 



  ZPĚT   Zpět na předchozí stránku